Na ulici před barem potkala dva afghánské teenagery - nebyla to prosím žádná nestydatá poběhlice - dobrovolně je doprovodila do jejich bytu, za který platí daňoví poplatníci, a to ostatní už je, jak se říká, minulost.

Za posedlostí dovážet vysoké, tmavé mladíky z Blízkého východu do Evropy, stojí hordy nadržených, menopauzálních „bojovnic za sociální spravedlnost“ (Social Justice Warriors).

Jeden odvážný švédský youtuber nazývá tyto zvrhlé ženy „bohémskými čarodějnicemi“ nebo „batikovanými bábami“.

Zastánkyně liberální levice (jako je např. kancléřka Angela Merkelová) mají zaručeně nějakou fixaci - možná erotickou? - na zachraňování tmavých, pohledných a exoticky vypadajících cizinců.

Soudě podle jejich iracionálních, histrionických protestů poté, co prezident Trump podepsal zákaz cestování do USA z několika muslimských zemí, to vypadá, že jsme vydáni napospas (obnoveným) hormonům těchto žen.

Někteří muži z této části světa nejsou o moc lepší.

Jednoho muže z Norska znásilnil žadatel o azyl ze Somálska. Ten druhý zmiňovaný - somálský žadatel o azyl - je něco jako popření zásad prvého zmiňovaného muže (Nora).

Azyl je udělován prakticky komukoliv z černého kontinentu nebo ze Středního východu, kdo přistane u břehů kontinentální Evropy.

Norský politik Karsten Nordal Hauken, který o sobě tvrdí, že je heterosexuál, zveřejnil detaily svého hrozného údělu. „Znásilnil mě somálský žadatel o azyl,“ napsal do norských novin. „Můj život se zhroutil.“

Avšak byl to Nordal Hauken, nikoliv jeho útočník, kdo následně přikročil k útokům na city, a jeho vyznání konkuruje tomuto hanebnému trestnému činu. Nadsázka? Určitě ne.

Jak Hauken, který sám sebe popisuje jako levicového feministu, vypověděl, je zdrcen pocitem viny, protože jedna noc vášně způsobila, že jeho útočník ze Somálska byl deportován zpět do vlasti.

Po pobytu v norském vězení byl násilník deportován do Somálska. (Nikde se mi nepodařilo nalézt žádný důkaz o místě jeho pobytu. Možná, že je teď na cestě do Ameriky?)

Hauken běduje nad tím, že se jej zmocnil „silný pocit viny a zodpovědnosti. Já jsem ten důvod, proč už není v Norsku...“

A také dodal: „Vidím ho [Somálce] převážně jako produkt nespravedlivého světa, jako produkt výchovy, která je poznamenána válkou a zoufalstvím.“

Ve své zvrácenosti náš levicový politik dále mylně charakterizoval mírný trest, který dal norský stát tomuto sexuálnímu násilníkovi, jako „nejhorší pomstu rozzuřeného otce, který konfrontuje útočníka, jenž napadl jeho [sic] dítě“.

Pan Hauken si také stěžuje na to, že sexuální násilník, říkejme mu třeba pan Priapus, bude „poslán do temné a nejisté budoucnosti v Somálsku“, místo toho, aby si užíval podle všeho zářné budoucnosti, která by na takového muže se sklony k oplzlostem čekala ve vlídném a vstřícném Norsku.

Hauken od té doby dospěl k závěru, že možná vůbec nebyl znásilněn, jen byl jednoduše vystaven „kulturnímu rozdílu“.

Jaký to pronikavý postřeh!

Poněkud povrchní analýzu tohoto ubohého případu nabídl magazín British Spectator. Haukenovo doznání odpovídá jednoduchému případu „stockholmského syndromu, který se používá k popisu stavu rukojmích, kteří nahlížejí na problematiku očima svých únosců“.

„Možná, že by se Haukenův případ,“ míní Douglas Murray z magazínu Spectator, „mohl použít k vytvoření termínu ‘norský syndrom‘, popisující utrpení, které zažívají oběti znásilnění, když pociťují obavy kvůli vyhlídkám svých násilníků.“

Je dosti výmluvné, že pan Murray činí rozdíl mezi reakcí tohoto heterosexuálního muže a další obětí znásilnění: „aktivistky ‘neuznávající hranice‘ na francouzsko-italské hranici“.

Tato aktivistka byla „skupinově znásilněna gangem súdánských přistěhovalců, avšak byly přesvědčena o tom, že musí mlčet o svém znásilnění, jinak by to podkopalo celou záležitost s otevřením hranic“.

Tato žena je další blázen, která jen sklidila výsledky svého bláznovství. Avšak pokud je známo, tato znásilněná žena nikdy veřejně nevyjádřila spřízněnost se svými násilníky, a údajně byla přemluvena k tomu, aby o svém případu mlčela.

Ať už je to dobře nebo špatně, norský politik Nordal Hauken otevřeně promluvil o skutečnosti, o které by dokázalo hovořit jen málo mužů: znásilnění jiným mužem. Hauken, nikoliv žena, kterou útočníci přemohli, je tím člověkem, který soucítí se svým násilníkem. Hauken se podělil o své nepatřičné pocity daleko promiskuitnějším způsobem, než by to udělala většina žen.

Je tomu vskutku tak, cílem programu liberálů je nechat rozplynout „konstituci člověka“ ve prospěch sexuální stejnosti. To je založeno na imbecilní víře, že biologie je náhodná, a že muži a ženy jsou v podstatě zaměnitelní.

Rovnostářství, cíl levice a politické pravice, spočívá v otupení rozdílů mezi muži a ženami. Ve službě rovnostářské stejnosti se biologické imperativy - muž versus žena - rychle, jakoby reflexivně, rozpouštějí.

Přežití má však i svůj biologický rozměr. Submisivní, úpadková civilizace, kterou tvoří muži, jako je pan Hauken, nepřežije.

Odporný strašák, případ Karstena Nordala Haukena, který nastavuje muži obě tváře, není ojedinělý.

Blednoucí, liberální patriarchát je průkopníkem v tom, že neustále zkoumá sám sebe kvůli znakům rasismu a deficitů při empatii k „těm druhým“, zatímco snadno obviňují ostatní z toho samého.

Je to jako kdyby liberální muži získávali erotické potěšení z toho, že padnou na zem před útočníkem a přiznají svá rasistická tvrzení.

Nebo je to tak, že liberální muži jsou hnáni silným homo-erotickým impulzem?

Kdo ví, ale jak ukazuje případ Nordala Haukena, tento exemplář nám velmi rychlým tempem dělá čáru přes rozpočet.