1) Bulharsko by chtělo postavit přímý plynovod — Bulharský proud — z Ruska k sobě. A to je normální: „Takové snahy se ničím neliší od německých plánů realizovat Severní proud 2."

2) Vláda v Sofii znovu začíná hovořit na téma výstavby (samozřejmě rovněž ruskou stranou) jaderné elektrárny Belene. A „to je dobrý krok, to je projev realizmu a zralosti. Byla doba, kdy se ti samí politici chlubili zastavením projektu".

Všichni si pamatují, jak v roce 2014 Bulharsko odvážně projevilo solidaritu s Evropou a NATO a odřízlo si Jižní proud (a vzdalo se tak přibližně půl miliardy dolarů ročně). Všichni si pamatují, jak ještě před dalšími dvěma roky Bulharsko stejně hrdinně odmítlo jadernou elektrárnu (za což na základě rozhodnutí soudu vyplatilo ruské straně za nesplnění smlouvy 600 milionů eur).

Otázka: co se takového mohlo stát za tři a půl roku, aby se najednou v mladé evropské demokracii celá elita začala stydět za to, čím se dříve chlubila?

Abychom pochopili tuto situaci, musíme se přenést na konec roku 2014 a začátek roku 2015, abychom uviděli úplně jiný svět.

Byl to svět, v němž nafoukané Rusko postihla nakonec odplata za drzost. Rusko, které se pokorně nesmířilo s kyjevským majdanem a dokonce se odvážilo připojit Krym, bylo postiženo sankcemi a poklesem cen ropy ze 115 na 40 dolarů. A B. H. Obama během svého vystoupení v lednu 2015 rád sdělil, že ekonomika papírového medvěda je roztrhána na kousky.

To neznamená, že například pro Bulharsko to byla nějaká radost. Ne, nikdo se neradoval z toho, že země, která se toužila stát plynovým uzlem, se ničím nestala. Nebylo nic pozitivního v chápání toho, že vlast zůstane beznadějnou periférií vojensko-politického bloku a bude z ní i nadále střemhlav utíkat všechno mladé a perspektivní.

Ale národní elity doby „globální fukuyamy" jsou právě tím zajímavé, že se naučily žít a radovat se ve stavu beznaděje. Ano, žijeme na periférii. Ano, máme depopulaci. Ale za prvé se stejně nedá nic dělat. Za druhé těch, kteří projevují pokoru a úsilí, si mocnější státy nevšímají. A to znamená, že je možné sedět na svých místech a alespoň vytvářet své osobní plány do budoucna.

…Tudíž během těchto tří a půl roku se stala pouze jedna prostá věc.

Elity malých zemí najednou zjistily: hierarchie, které přísahaly věrnost, zřejmě není tak globální. A možná se dokonce rozpadne na části a není zcela jasné, které z těchto částí by měly přísahat. A co se stane, jestliže dnes budou přísahat jedné a zítra ji překoná druhá?

A v této chvíli (se sténáním a vrčením, protože to bylo vynuceno) začaly elity vzpomínat na exotický, už zapomenutý a dokonce děsivý pojem „národní zájem". A začaly právě tam, kde tento pojem jako archaický a nemoderní ztratily a zapomněly.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce

A je logické, že během procesu vzpomínání na suverenitu se neúspěšní správci Globální říše najednou ke svému vlastnímu překvapení ocitli v Rusku. To se také do určité míry nuceně stalo průkopníkem procesu. A nyní má v rukou určité výsledky (dodejme, že vytrpěné roky západní izolace, které se východní Evropané s nadšením účastnili). A mimochodem sehrálo svou významnou roli v tom, že Globální hierarchie se vynásobila nulou.

Samozřejmě je trochu ostuda přiznat, že mnohokrát na kousky roztrhané a do prachu zašlapané Rusko, jemuž se ve východoevropských hlavních městech rádi vysmívali, mělo pravdu. A je trochu trapné mu navrhovat, aby na vše zapomnělo a začít právě tam, kde jsme si sami před několika léty povýšeně hráli na Západ.

Ale pokud už německý tisk píše o kancléřce Merkelové, že „zatímco americký prezident rozbíjí svět, ona se obrací na stabilního partnera — na Rusko," elity malých stran se vůbec nemají za co stydět.