Alfie překonal odnětí životní podpory, ale nemocnice mu zakázala poskytovat kyslík a nechávala ho bez výživy. Thomas byl přesvědčen, že už je jednou nohou z nemocnice venku. Krátce před smrtí mu byla podána neznámá farmaka.

Je pravdou, že tou nejskandálnější věcí, kterou Alfiemu Evansovi provedli, je skutečnost, že byl 15 měsíců napojen na umělou ventilaci, a že mu odepřeli tracheostomii, protože měsíc po jeho přijetí (prosinec 2016) bylo rozhodnuto o tom, že musí zemřít, aniž by byla stanovena jeho diagnóza. Ačkoliv noviny psaly o tom, že Alfie je postižen mitochondriální chorobou, neexistuje ani jedna klinická zkouška, která by o tom svědčila.

Naopak zcela bezpečně je dokumentována skutečnost, že ventilační trubice byly vyměněny teprve po 5 měsících používání, protože bylo zjištěno, že jsou plné plísně, jak dokládají fotografie, které pořídil jeho otec, a svědčí tak o četných nedbalostech v Alder Hey Hospital v Liverpoolu. Zkoušky, které hluboce zděsily Marcelu Enoc, ředitelku římské nemocnice Bambino Gesù, jíž zakázali vstup do Alfieho pokoje v anglické nemocnici. Ale to nebyl jediný důvod, proč Alfie musel zemřít.

Když byla Alfiemu odňata umělá ventilace, byl podroben strašnému zacházení. Jelikož jeho plíce si navykly na mechanické rozšiřování, měli ho lékaři opět přizpůsobit a přivyknout na samostatné dýchání, aby mu nezpůsobili náhlou smrt. K tomu nedošlo, ačkoliv dítě strádalo plicní infekcí.

Jak vysvětlil Thomasovi italský lékař, se kterým byl v kontaktu, měla být ihned zahájena terapie antibiotiky, která mu však byla odepřena.Přes všechny tyto obtíže chlapec dýchal bez vnější pomoci několik hodin, a to i přesto, že lékaři mu odmítli poskytnout zvláštní mechanismus, který usnadňuje autonomní dýchání.

Proto večer v pondělí 23. dubna po odnětí ventilace v 22.15 vyslal Thomas naléhavou výzvu, aby někdo přinesl do nemocnice kyslík, ale policejní bariéra bránila komukoliv v přístupu. Proto byl povolán jeden z rodinných pověřenců Pavel Stroilov. Jakmile vstoupil do nemocnice, následovalo ho šest dalších osob, jedna s potřebným dýchacím zařízením; vstup jí však nebyl dovolen. Proto hodila aparaturu nad hlavami policejních agentů rodičům. V tu dobu Alfie osvědčil lví statečnost, a usvědčil ze lži nemocničního advokáta Michaela Mylonase, který při audienci ujišťoval soudce Haydena, že Alfie zemře bezprostředně po odnětí ventilace, zatímco chlapec dokázal samostatně dýchat.

Doktoři se nicméně pokusili ještě jednou zbavit dítě aparatury s odůvodněním, že nepochází z Adler Hey. Dvakrát nařídili její odstranění, dokud Thomas nedoložil, že v protokolu, který soudce Hayden schválil, nebyla řeč o zákazu kyslíkové masky ani o ukončení výživy. Tak se Thomasovi podařilo obnovit i podávání výživy, které byla přerušeno již 36 hodin, což pro nemocné dítě zbavené ventilace představovalo nesmírnou zátěž.

Kromě toho, když byla výživa obnovena, zůstávala jen na té nejnižší možné úrovni. Dítě se drželo při životě ohrožováno lékaři a bráněno rodiči po dobu čtyř dnů, přičemž několikrát otevřelo oči a reagovalo na podněty. Pak, aby byl umlčen tisk, povolila nemocnice kyslíkovou masku a více potravy. Dvě hodiny před smrtí byl stav kyslíku na úrovni 98 a srdce vykazovalo 160 tepů, takže Thomas byl přesvědčen, že chlapec bude moci být propuštěn domů (tak mu to slíbil personál ve čtvrtek odpoledne). Před samotnou smrtí, když Thomas na chvíli vyšel z pokoje a u dítěte zůstala matka Kate a ještě jeden člen rodiny, vstoupil do pokoje jeden ošetřovatel a vysvětlil, že přinesl pro dítě čtyři blíže neoznačená farmaka. Po třiceti minutách saturace klesla na 15 a po dvou hodinách Alfie zemřel.

Nevíme, jak dlouho by Alfie zůstal na živu, kdyby se mu dostalo náležité pomoci, a nevíme ani, zda byl do tohoto stavu přiveden díky nemocnici, jejíž péče představuje ve skutečnosti něco děsného.

Jak napsal známý odborník nemocnice Bambino Gesù Bruno dalla Piccola, Alfie nemohl vzdorovat dlouho bez dodání potřebné výživy infuzí. Bez takovéto posily kolísá možnost života od několika hodin do několika dnů. I když dítě dýchá samostatně, nedostatečná výživa představuje přílišnou zátěž.

Kdo nemá odvahu zaujmout potřebný postoj, schovává se za zástěnu „příliš složitého případu“.

Je jasné, že pro lékaře byl život Alfieho „marný“. Ale jak správně napsal Selinconi: »Jestliže pokládám život Alfieho za neužitečný, bez smyslu, nemohu se domnívat, že čím dříve skončí, tím lépe.«

Že se jedná o výmysly? Již v roce 2012 propukly polemiky a stížnosti týkající se pacientů v Liverpool Care Pathaway, (LCP programu, jak zacházet s pacienty ve Velké Británii.) Jedna ošetřovatelka z Alder Hey Bernadette Loydová, znechucená z pohledu na podobné případy, poslala ministerstvu zdravotnictví stížnost na způsob, jak umírají děti a novorozenci. »Umírat žízní je strašné a je nepochopitelné, že tímto způsobem musejí umírat děti. Rodiče se nacházejí ve svízelné situaci a jsou nuceni volit tuto cestu, protože lékaři jim tvrdí, že jejich děti mají před sebou jen několik dní života. Ovšem předpovídat smrt je velmi obtížné a já jsem viděla skupinku dětí které se vrátily do života poté, co byl zahájen a pak přerušen LCP. Viděla jsem umírat dětí v důsledku strašné žízně, viděla jsme chlapce starého 14 dní jak umíral s jazykem zcela přilepeným k patru, když mu lékaři odmítali podával nápoj. Tuto smrt prožívá s hrůzou pacient i my členové personálu. Je to eutanazie, která vstupuje hlavním vchodem.« Ministerstvo jí odpovědělo, aniž by se zmínilo o podstatě: „Péče o konec života musí vyhovovat nejvyšším kritériím a je třeba umět stát po boku rodičům během procesu umírání.“

Mučednictví malého Alfieho, kromě toho, že mnoho srdcí přivedlo k obrácení, spojilo nás proti brutální ideologické obludě, která se skrývá pod pláštěm eugeniky a demokracie. Je to systém, který poskytuje neomezenou moc určitým odpovědným osobám a vytváří jakési civilní náboženství politiky a spravedlnosti ve Velké Británii. To pořádá hon na slabé a křehké životy a šíří utilitaristickou mentalitu. Co vlastně ospravedlňuje jednání nemocnice Alder Hey Hospital, která se přímo děsí myšlenky, že by nemocné dítě mohlo být přemístěno do jiného ústavu? Před čím se tak třásli?

                                                   

Benedetta Frigerio, Nuova Bussola Quotididana