Do vesnice Doněckoje jsme jeli autem, které slouží k převozu raněných. Kromě Alexeje, který s námi jel z Lugansku, s námi jeli dva bojovníci se samopaly. Jedeme do zóny bojových operací, tak jsme dostali pokyny, jak se chovat, co dělat v případě ostřelování, kam nesmíme vstupovat. Jestli chceme něco nebo někoho fotografovat, vždy se musíme předem zeptat. Jeli jsme na sever směrem k „linii příměří“. Přijeli jsme do Doněckého, který leží 1 km od linie. Doněckij měl před válkou 4 000 obyvatel, nyní jen 700. Část vesnice je úplně zničena.

Doněckij byl svědkem mnoha bojů. Poslední větší boje zde probíhaly na podzim 2017, kdy se skupina Ukrajinců pokusila prorazit obranu vlastenců. Doněckij byl pod palbou několik dní, děti a staří lidé museli být evakuováni do Kirovska. Nejprve jsme jeli na severozápadní okraj vesnice. Zde jsme vystoupili z auta a šli pěšky ulicí, která vede až na okraj vesnice. Vpředu i vzadu šel bojovník se samopalem, nesměli jsme vstupovat mimo cestu. „Mohou tu být miny. Včera zde žádné nebyly, ale v noci je mohla ukrajinská hlídka naklást,“ vysvětloval nám bojovník. Cestou jsme viděli obraz zkázy. Většina domů byla částečně či úplně zničena. V této ulici žije již jen několik lidí. Kolem vojenských hlídek a blok-postu jsme došli na konec ulice a celé vesnice. Vojáci nám říkali, že sem není z ukrajinských pozic vidět, tak jsme mohli stát zpříma a dívat se na obzor. Voják nám ukazoval a sděloval: „Tady před námi začíná šedá zóna (tj. oblast bez vojáků a zbraní, oblast nihoho, která sahá až k tzv. „linii příměří“-pozn.aut.), kus dále je minové pole, támhle na obzoru vidíte stromořadí, to je hranice. Nedaleko za ním jsou už ukrajinské pozice. Je to odsud asi 1 200 m.“ Když jsme se vraceli, uslyšeli jsme detonace. Ukrajinci začali střílet po Žolobku (2 km od nás). Dobryj věděl, co dělá, že nás do Žolobku nepustil. Zrovna v této době bychom byli v Žolobku. Vojáci nám řekli, že střílejí ze zakázaných 120 mm minometů. Střelba trvala několik minut. Vojáci nám ukázali i místa dopadu ukrajinských střel (vzali si je jako trofeje) a místa dopadu min. Vrátili jsme se k autu a jeli do centra Doněckého. Viděli jsme zničenou školu (děti jezdí školním autobusem do Kirovska) i zničené bytovky. V jedné bytovce se nebydlí. Jedna bytovka se ale začala opravovat, přednostně ty byty, kde se bydlí. Viděli jsme nová okna v oněch bytech. Po prohlídce centra vesnice jsme jeli autem na jiný okraj vesnice. Poslední úsek jsme šli opět pěšky. V některých domech se bydlí, některé jsou částečně nebo zcela zničeny.

Přišli jsme až na úplný konec ulice a celé vesnice. Za posledním (obydleným!) domkem byl blok-post. Stáli tam vojáci. Zůstali jsme stát uprostřed cesty a hleděli do polí za blok-postem směrem k Ukrajině. „Nestůjte tady, je na vás ze strany Ukrajinců vidět! Schovejte se za zábrany!“ Rychle jsme šli na místo, kryté od Ukrajinců blok-postem. Ukrajinské pozice jsou odtud vzdáleny 900 m přímým sněrem a 1400 m napravo. Vojáci nám vysvětlovali, co je dále za blok-postem: „Po 300 metrech máme v poli další blok-post, pak jsou ještě zákopy na přední linii.“ A tak se moji přátelé ocitli nejblíže ukrajinským pozicím. Vrátili jsme se k autu a odjeli ke kostelu. Před kostelem byl památník místním občanům, zavražděných fašisty v době okupace za Velké vlastenecké války. Potom jsme se již vrátili do Kirovsku na základnu Prizraku. Chvilku jsme Dobrému sdělovali své zážitky z návštěvy Doněckého, vyfotili jsme se a poděkovali za možnost navštívit Prizrak a Doněckij. Dobrý nám řekl, že zde vždy budeme vítáni. Autem jsme jeli do Stachanova na autobus, ale zastavili jsme se ještě na okraji Kirovska, kde byl známý plakát Alexeje Mozgového s Bohdankou, abychom se u něj vyfotili. Autobus nás odvezl ze Stachanova už přímo až do Lugansku.

Návštěva u bojovníků Prizraku a Doněckého na linii fronty patřila k největším našim zážitkům.

Jaromír Vašek, předseda a členové Společnosti přátel LLR a DLR, Doněckij, LLR