• Vybrat den

    Květen 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Tereza Spencerová: O politickém „minovém poli“

    19-5-2018 Nová Republika 97 1266 slov zprávy
     

    Tereza Spencerová
    19.5.018 Literárky
    Zavedení vlastní měny souběžné s eurem, odmazání dluhu a radikální ekonomické požadavky. To si zatím troufl požadovat po evropských institucích nově se rodící vládní kabinet Itálie, připomíná Tereza Spencerová jednu z důležitých událostí minulého týdne.

    Nastala velká sláva: Oslavy izraelské nezávislosti, spojené navíc s přesunem ambasády USA do Jeruzaléma. Pojďme píchnout do vosího hnízda: V čem spočívá význam a historická úloha státu Izrael? Za co mu děkovat, co mu vytknout? Příznivci Izraele říkají, že kde byla poušť, tam je díky Izraeli zahrádka.
    Vy jste fakt dobrý! Klidně si položíte otázky, které „píchají do vosího hnízda“, ale pokud budu odpovídat podle reality, nálepka antisemitky připadne mně, protože za projev antisemitismu je dnes považována i prostá kritika ideologie sionismu nebo politiky státu Izrael. Jinými slovy, v současnosti lze Izrael „beztrestně“ jen chválit, a nejlépe rovnou nekriticky.

    Nicméně, kdybych měla na tohle „minové pole“ vstoupit, tak bych řekla, že jeho význam a historická úloha spočívá samozřejmě v tom, že je to první stát Židů, čili první území v moderních dějinách, které mohou považovat za své. Není bez zajímavosti, že většina Židů této možnosti nevyužívá, protože čerstvé údaje izraelského statistického úřadu z půli letošního dubna uvádějí, že 70 let po vzniku státu mimo jeho území, tedy „ve světě“ či v diaspoře, chcete-li, trvale žije 55 procent světového „židovstva“. V Izraeli přitom žije asi 6,5 milionu Židů.

    Nenapadá mne, za co Izraeli jako státu „děkovat“, jak se ptáte, vytkla bych mu samozřejmě především zábor a okupaci území, které mělo být podle plánů OSN vyčleněno pro stát Palestina. A samozřejmě platí, že tuto politiku by Izrael nemohl provádět, pokud by neměl silné politické krytí především Spojených států, které v Radě bezpečnosti OSN už bezmála padesátkrát při jeho obhajobě použily své právo veta.

    Nicméně, nemá valného smyslu ohánět se nějakým mezinárodním právem, protože svět se beztak stále více řídí podle „práva silnějšího“. A nemá valného smyslu ani počítat, kolik Palestinců bylo od roku 1948 vyhnáno, zabito nebo uvězněno, protože ta čísla se už dávno ze škatulky „tragédie“ přesunuly do kategorie „statistika“. Izrael prostě existuje a existovat bude, což je fakt, který je třeba „realpoliticky“ akceptovat.

    Méně slavnostní situace je na hranicích Gazy, kde probíhají střety mezi bezpečnostními složkami státu Izrael a Palestinci. Příznivci Izraele tvrdí, že si za to Palestinci mohou sami. Mohou?
    Je příznačné, že střelbu vojáků do lidí za plotem, kteří jsou „ozbrojeni“ maximálně kamenem, prakem nebo láhví, označujete eufemisticky za „střety“, ale nešť. Na jednu stranu je ale samozřejmě pravda, že si za to umírání Palestinci mohou sami – mohli by se přece poslušně smířit s osudem podřadného národa, který podle mnoha sionistů ani neexistuje, s vyháněním, záborem svých území, demolicí svých domů, zabíjením, vězněním a tak dál. A samozřejmě, největší „kladný bodík“ by si připsali, kdyby se prostě – čáry máry fuk – někam rovnou vypařili. Řeč je o zhruba třech milionech lidí z okupovaného západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma a asi dvou milionech lidí z pásma Gazy, které je rovnou celé v blokádě.

    Na druhou stranu platí, že u plotu, který z Gazy dělá jedno obří vězení pod širým nebem, protestovali především mladí lidé, kteří právě za tím plotem prožili třebas i polovinu svého života, nemají nejmenší vyhlídky do budoucnosti, nemají vyhlídku na nějakou solidní práci, nemají vyhlídky na nic… Čekají je jen výpadky elektřiny, nedostatek léků a potravin, a dokonce i ten Hamas, který by v jejich očích měl být obecně považován za jakéhosi lídra Gazy za lepší život, předloni „vyměkl“ a ze svých programových dokumentů vypustil vypjatý antisemitismus i citace z šílených Protokolů sionských mudrců. Dokonce rozlišuje i mezi nepřátelstvím vůči Židům a politickým nepřátelstvím vůči Izraeli a sionismu, přičemž akceptuje hranice z roku 1967. Čili, i když je to pro izraelskou politickou scénu dál „zavedený otloukánek“, který může za všechno zlé, ve skutečnosti se Hamas silně „zklidňuje“ a jeho někdejší radikální pozici přebírají sice menší, ale o to odhodlanější islamistické skupiny. Ale ti mladí Palestinci se prostě topí ve frustraci, a tak jim nevadí ani ono umírání u plotu. Jak jeden z nich vysvětlil v médiích: „V Gaze beztak pomalu umíráme, tak je lepší umřít alespoň při pokusu dosáhnout svobody…“

    Zkrátka, Gaza, ale i ostatní zbylá obklíčená, okupovaná a neustále „okrajovaná“ palestinská území jsou s pěti miliony deprimovaných lidí dál sudem prachu, a jeho „zklidňování“ bude přinášet další lidské životy a ty pro změnu budou dál „kazit image“ Izraele. Trump sice přestěhováním ambasády do Jeruzaléma fakticky ukončil celé to nesmyslné divadlo s nekonečnými „izraelsko-palestinskými mírovými rozhovory“, protože životaschopný palestinský stát už delší dobu ani teoreticky nemá kde vzniknout, ale současně platí, že sice „hrozba“ vzniku Palestiny je pasé, ale pět milionů Palestinců nikam nezmizelo…

    Něco se proto „bude muset stát“. A různé spekulace, které čas od času „probublávají“, naznačují, že by Gaza mohla připadnout Egyptu, Západní břeh Jordánsku, Palestina by tak „zmizela“ a Izrael by se zbavil zodpovědnosti za „horký lidský brambor“. Uvidíme, příští měsíce a roky ukážou víc.

    Když o věci jednala Rada bezpečnosti OSN, ambasadorka USA Nikki Haleyová opustila sál. V té souvislosti zazněl názor, že až se velmoci při řešení závažných otázek začnou zvedat od stolu, nezbude už světu nic než válka. Filozoficky pojato, je to pravda? Přepíná se v poslední době struna tak, že na tom něco bude?
    Nikki Haleyová začíná být opravdu „provařenou figurkou“. Vetovala nyní návrh na prošetření nejnovějšího izraelského masakru s tím, že Izrael zabitím „pouhých“ 61 lidí prokázal „zdrženlivost“, prý mnohem „větší zdrženlivost“ než jakýkoli jiný stát, který by musel čelit demonstracím. Ufff! A vzápětí dokonce vinu za masakr hodila rovnou na Írán, protože prý v minulosti Hamas podporoval a ponouká ho k boji proti Izraeli. Je přitom pozoruhodné, že exiloví lídři Hamasu sice čas od času do Teheránu „ke konzultacím“ opravdu zaletí, ale hlavní – a mnohamiliardové – slovo při podpoře Hamasu a pásma Gazy jako takového mají američtí věrní vazalové z Kataru. Ale protože jsou věrní vazalové, tak jsou z obliga a za všechno může Írán… Fraška.

    Nicméně, vcelku zajímavý je fakt, že paní Haleyová se v reálu jmenuje Nimrata Singhová Randhawaová Haleyová a pochází z indické sikhské rodiny. Její sestra na svém blogu popisuje, proč musela rodina uprchnout z Indie, kde jsou sikhové často pronásledováni, a jak byla v USA perzekvována, protože nezapadala do konceptu „běloši“, „černoši“, „Hispánci“… Americký politolog Juan Cole vyslovil podezření, že její nenávist vůči Palestincům má něco společného s popíráním svého vlastního osudu, své vlastní faktické zanedbatelnosti…

    A pokud se ptáte na to, že rovnou odešla, když se o tématu začalo jednat, cynicky bych podotkla, že je to skoro jedno. Rada bezpečnosti OSN je v zásadě už dlouho zablokovaná, dvojblok Západu a Číny s Ruskem se na ničem důležitém neshodne a diskuse se tam stejně nevedou, spíš se tam všichni navzájem různě obviňují, nadávají si a hrozí. Z tohoto pohledu sice paní Haleyová dala ostatním najevo, jak si váží nejdůležitějšího orgánu OSN, ale nějakou blížící se katastrofu bych v tom nespatřovala. Pokud válka nepropukla doteď, tak nějaké to odcházení už situaci zhoršit nemůže.

    Kam jsme se v posledních dnech dostali, pokud jde o záměr Donalda J. Trumpa vypovědět dohodu s Íránem?
    V kostce platí, že Čína si mne ruce, protože předpokládá, že Západ pod tlakem USA vyklidí své pozice v Íránu a přenechá ho – i s jeho trhem a surovinami – plně k dispozici Pekingu a jeho „Hedvábným stezkám“. Rusko si jako by udělalo „kýbl popkornu“ a sleduje „cvrkot“. A Německo, Francie a Británie přemýšlejí, jak se mají zachovat, když jim „náš hlavní spojenec“ dalšími sankcemi (po Rusku) znovu kazí lukrativní kšefty, a tak nějak automaticky předpokládá, že si to Evropa zase nechá všechno líbit. Uvidíme v příštích pár týdnech .... .... .....

    (celý rozhovor s Terezou Spencerovou najdete zde)


    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑