Všemohoucí Bůh je ztrestá; navštíví je v den soudu. Vloží oheň a červy do jejich těla a budou úpět v bolestech navěky (Judit 16, 17)

Jsou různé věci, které se přihodí živým (těm, kteří jsou morálně živí, i když jsou v kómatu): mám na mysli nevýslovnou bolest pro barbarskou vraždu nevinného dítěte, stejně jako hanebný postoj, jaký zaujala katolická církev. Projevuje se tu kolosální barbarství, při kterém si uvědomujeme, že nemůžeme vlastně podniknout nic. Alfie Evans byl úmyslně usmrcen v noci na 28. dubna, když mu jeden z ošetřovatelů injektoval směs farmak, která ho během dvou hodin usmrtila, ač bylo zjevné, že ten maličký, i když byl zbaven pokrmu a kyslíku po dobu téměř 36 hodin a bojoval s plicní infekcí způsobenou trubicemi zanesenými plísní, které nebyly po dobu pěti měsíců vyměněny, nechtěl se podrobit rozsudku smrti a bojoval o přežití jako lev.

V tomto příběhu jak z nacistického lágru anglická církev zazářila na všech stupních jako spojenec vrahů: jakoby nestačilo, jaké pohoršení vyvolalo rozporné prohlášení biskupa v Liverpoolu a anglické biskupské konference, kardinál Vincent Nicols, westminsterský arcibiskup a anglický primas poté, co odvolal dona Gabriela Brisko, cítil povinnost ještě přiostřit situaci, když bránil personál lágru ve jménu nejlepšího zájmu pacienta a obviňoval ty, kteří ho bránili, jakoby tak činili z politických motivů. … Místo aby střízlivě a věcně rozlišoval a dal najevo moudrost zbavenou emocí, (jak to sám doporučoval), zaměnil docela vesele terapeutický útok a eutanazii za způsob péče. Naopak kardinál Parolin, moudrý státní sekretář Jeho Svatosti. I když si stěžoval na nepochopitelnou neústupnost britských úřadů, dokazoval, že všech potyčky slouží k tomu, aby každý získal vodu na svůj mlýn. Pokud měl někdo nějaké osobní zájmy a zaujal svůj postoj v tomto bláznivém příběhu dr. Mengeleho, pak to byli židovští bankéři, kteří zabránili jednomu ze svých důležitých činitelů (horlivému katolíkovi) publikovat bouřlivý otevřený dopis anglickým biskupům.

Když se člověk rozzlobí, nedělá, co je před Bohem spravedlivé (Jk 1,20). Má je pomsta i odplata, přijde čas a jejich noha zavrávorá. Den jejich běd se blíží (DT 32,35). Příliš velké pokušení, které se objevuje v situacích, jako je tato, postavit se jako domnělý soudce; ale jen jeden je zákonodárce a soudce. Brzy to bude sám Pán, který zjedná pořádek, podobně jako tomu bylo ve čtvrtém století, když většina církve včetně papeže Liberia propadla kompromisu semiarianismu a Julián Apostata udeřil s novým pronásledováním, ač se soudilo, že už definitivně skončilo.

Proto spíše než pokoušet se utlumit hněv nějakým vratkým sofismem nebo voluntaristickým úsilím, je třeba hledat způsob, jak pozitivně investovat nesmírnou energii, která se jinak otočí proti nám nebo někomu, kdo stojí blízko. To, co má pro křesťana skutečnou cenu, je obětovat všechno to, co zakouší, v kelímku pokání skrze přečisté ruce Panny Marie, aby se oživila svatá horlivost a především modlitba.

Vylej na ně svůj hrozný hněv, tvůj planoucí hněv ať je postihne (Ž 68,25). Jen špatné rozhodnutí vůle je hřích. Negativní pocit, i když se tlačí do svobodné volby, není předmětem morálního soudu. To neznamená, že psychická energie, která je s ním spojena, nemůže dlouho otravovat a skrytě poznamenávat naše jednání. Proto je tak důležité správné rozlišování.

První doporučení sv. Ignáce je, abychom ve stavu pobouřenosti a deprese nedělali žádná rozhodnutí, ale vyčkali, až se nám vrátí vnitřní klid. V prvním případě jsme totiž vystaveni ďábelským zraněním a vnuknutím. Již samotná soustředěnost na jediný případ v psychologické a intelektuální rovině může velmi dobře posloužit ďáblu k jeho záměrům. Pozornost veřejného světového mínění je odvrácena k jiným naléhavým problémům (jako je válka v Sýrii), nebo k jiným problémům, závažným a častým (jako popravy nemocných hladem, jak to praktikují britské nemocnice). Desiluze, která vyplývá z dlouhotrvajícího emotivního napětí, může vyvolat i v dobré duši pocit bezmocnosti, který představuje pro ďábla vynikající vítězství, neboť zcela zatemňuje pohled na nadpřirozenou jistotu, jakou je Kristus.

Ale ďábel za těchto okolností také dokáže zasít v srdci hluboký pocit studu z příslušnosti k církvi, která právě připravila světu nechutné divadlo: »Vidíš, k jaké instituci se to hlásíš? Podívej se, čím se stala tato nevěsta Boží! A hierarchie, které se držíš a kterou máš poslouchat, nechtěl bys ji nejraději poslat k čertu? Proč nezabouchneš za sebou dveře před těmito pokrytci. To jsi v pravé církvi? Jak můžeš věřit v někoho, kdo nedělá nic v takovéto situaci?«… Ubohý ďábel. Jako bychom nevěděli, že jeden německý mnich před pěti staletími se rozešel s touto „vírou“, propadl neřestem a a nakonec se oběsil! Nešťastné příklady podobné pýchy nejsou výjimkou ani v dnešní době a jsou pro nás výstrahou před zakládáním heretických a schizmatických sekt.

Odpověď, kterou musíme dát spíše sobě než ďáblu (se kterým není radno vstupovat do dialogu, vyjma abychom ho zahnali Božím slovem), je ta, že Kristova církev je jedinou a jinak tomu být nemůže. Jako trest za odpadlictví velké části bojující církve a tvrdošíjnou nekajícnost mnoha jejích členů, dopustil Pán, aby ji okupovaly síly, které poslouchají právě nepřátele, tj. kastu zvrácených, kteří se spojili s masonerií, která je kontroluje, její hlavou počínaje. Ve skutečnosti jsou to oni, kteří stojí mimo církev, a nikoliv my. Úřady, které zastávají, jsou ve skutečnosti jen zdánlivé a nejsme zavázáni, abychom přijímali jejich vedení ve věci víry a mravů. Dokonce jsme povinni být neposlušní, kdykoliv předkládají něco, co je v rozporu se zjevenou pravdou. Toto vědomí by mělo upevňovat naši rozhodnost, dokud nevyjde najevo jejich záměr, kterého se musíme vystříhat.

Nejsou to pastýři, kteří mají střežit ovce, ale vlci v rouše beránčím hájící »legální lékařský aparát«, který (podle biskupových slov), »pracuje na základě soucitu a ochrany lidských práv každého dítěte a dělá všechno, co je jen lidsky možné.« A to v nemocnici, na které leží skandál neoprávněného prodeje orgánů z dětských těl - v naprostém rozporu se zákonem. Mimoto stále více se rýsuje podezření, že Alfie, který se narodil zcela zdravý, byl nevysvětlitelně infikován neurogenerativním syndromem a jeho mozek byl poškozen vakcínami, které produkují konvulze a epileptické krize, a jeho domnělý „terminální stav“ byl důsledkem silného sedativa podaného v téže nemocnici.

Teď není čas na patetické sebeutěšující proslovy, které už několik dní zvedají emotivní vlnobití, aby se pak vrátily do poklidného toku v očekávání dalšího hororu. Je však třeba se vyzbrojit proti nekrofilní kultuře (a odpovídající praxi), která nás systematicky očkuje podle schématu Overtonova okna. Chameleonským pastýřům je třeba říct otevřeně do očí, co si myslíme o jejich pokrytectví a připomenout jim skutečnost, že existuje také soud a věčnost. Všemohoucí Bůh je ztrestá; navštíví je v den soudu. Vloží oheň a červy do jejich těla a budou úpět v bolestech navěky (Judit 16, 17).

Přijď,Pane Ježíši! Lidstvo nemá sílu k odvalení balvanu, který samo vytvořilo, když se snažilo zabránit tvému návratu. Pošli svého anděla, Pane, aby se naše noc změnila v den (srov. Ž 138, 12). Kolik srdcí tě očekává, Pane! Kolik duší se stravuje, aby urychlily den, kdy ty sám přijdeš a budeš v srdcích kralovat. Přijď, Pane Ježíši! Maria, která jsi viděla Zmrtvýchvstalého, které se Ježíš zjevil jako první a sňal tu nevýslovnou úzkost noci Umučení. Maria, tobě obětujeme prvotiny tohoto dne. Tobě, Nevěsto Božího Ducha, tobě patří naše srdce a naše naděje. Amen. (ct. Pius XII., Poselství Urbi et orbi o Velikonocích 1957).

Don Elia: La Scure