Minulý pátek vysoká představitelka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová na konferenci ve Florencii prohlásila, že „svět se nachází ve zmatku" a Evropa „potřebuje profesionální armádu".

Následující den v podcastu německé kancléřky Angely Merkelové bylo oznámeno, že EU už „dosáhla obrovského pokroku ve vojenské spolupráci".

Co je tady důležité. Samotná koncepce evropské armády se objevila už v 50. letech minulého století. Společná politika v oblasti obrany je popsána v Lisabonské smlouvě. Ale během dalších desetiletí zůstaly tyto plány na papíře, při živém a akceschopném NATO a při nepochybné americké hegemonii.

Po Trumpově nástupu k moci se situace začala prudce měnit. Už v listopadu 2017 celá Evropská unie (s výjimkou Velké Británie, která EU opouští, Dánska, které se neúčastní společné obranné politiky, a také Malty, která je podle ústavy neutrálním státem) přijala plán činnosti pod názvem Stálá spolupráce v obranné oblasti — PESCO. Projekt předpokládá rozsáhlou spolupráci zemí ve vojenské oblasti včetně unifikace a „harmonizace" obranných strategií, vyčlenění vojenských jednotek pro speciální operace a připravenosti provádět společné mise.

Zároveň téma „evropské armády" přestalo znít ve vystoupeních evropských představitelů tlumeně. Prezidenti a nejvyšší úředníci včetně Jeana-Claudea Junckera začali hovořit o „obranné suverenitě" Evropy ne jako o vysněném cíli, ale jako o nevyhnutelné perspektivě.

Odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem rozhodně podnítilo tento proces. Jak uvedl bývalý německý ministr zahraničních věcí Sigmar Gabriel, Evropa nechce být „vegetariánem se spoustou problémů ve světě masožravců".

Je třeba připomenout, že americká vítězství na Blízkém východě poškodila právě Evropany — k nim se nahrnuli uprchlíci ze zničených území Sýrie a Libye. Na ně dopadly hlavní teroristické útoky desetiletí organizované IS (teroristická organizace zakázaná v Rusku), který vznikl následkem vítězství USA v Iráku.

A k tomu je třeba přidat chaotickou Ukrajinu, stále méně prozápadní Turecko a nebezpečí nového palestinsko-izraelského a íránsko-izraelského konfliktu (ke zhoršení situace ve všech těchto místech přispěly přímou cestou právě USA).

…Američané z pochopitelných důvodů z evropského kurzu na obrannou nezávislost radost nemají. Úřední osoby ve Washingtonu vyzývají evropské partnery, aby „neporcovali bezpečnost". Washingtonu se nelíbí, že se podle slov velvyslankyně USA v NATO Kay Bailey Hutchisonové PESCO stane „protekcionistickým strojem EU". Neboť společné evropské obranné budování povede ke snížení dodávek amerických zbraní do Evropy. Totiž ke ztrátám zbrojařských společností USA.

Je třeba zdůraznit, že v celé řadě otázek obranného průmyslu dosud není jasno. Například Německo chce, aby se ho aktivně účastnilo co nejvíce členských států. Některé členské státy EU však nejen nejsou připraveny k obranné integraci, ale budou ji nejspíše sabotovat. Jde především o východoevropské republiky, které sice dostaly značnou část prostředků ze společných fondů, ale přitom se politicky orientují pouze na USA. Například Polsko je v přímém konfliktu jak s Bruselem, tak i s Berlínem.

Kromě toho Evropa musí být morálně připravená k provádění vojenských operací bez účasti USA. Ano, Francouzi s tím více méně uspěli (vzpomeňme si na operaci v Mali), jejich činnost však neodporuje zájmům USA, ale nejspíše probíhá s jejich souhlasem.

Samotná tendence je však očividná. A až bude proces doveden do logického konce, hlavními poraženými budou právě ty státy, které se spoléhaly právě na odcházející „americký" světový řád. Totiž proamerické východoevropské státy, jako je Polsko a snažící se schovat pod „deštník NATO" postsovětské republiky typu Gruzie a Ukrajiny.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce