Velký irácký básník z 10. století Abu Tayyib al-Mutanabbí kdysi žil v osudovém emirátu Aleppo. Dokonce vedl vzpouru v Sýrii, která byla - jak známo - násilně a bezohledně potlačena. Předtím, než se Al-Mutanabbí smířil s porážkou, strávil dva roky ve vězení. Většina arabských dětí v Sýrii umí citovat tohoto básníka zpaměti, a jedna z jejich oblíbených básní začíná těmito slovy:

Když uvidíte zuby lva,
Nemyslete si, že se ten lev na vás směje.

Připomnělo mi to tohoto lva, když jsem minulý týden prolézal ruiny Centra pro vědecká studia a výzkum na damašském předměstí Barzeh. Tohle bylo to centrum - dnes známé díky mnoha satelitním snímkům - které zničily rakety Donalda Trumpa, když udeřily do „ceentra syrského programu chemických zbraní“. Skutečně? Cokoliv, co souvisí se jménem Dr. Divnolásky (tj. satirická komedie „Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“, pozn. překl.), jako např. „oddělení farmaceutického a civilního chemického výzkumu“ - tj. část komplexu, zasaženého nejméně 13 raketami - si zaslouží, aby byly jeho útroby podrobně prozkoumány. Dali mi povolení navštívit tuto syrskou instituci až po třech dnech. Jelikož je všechno v troskách - což nepochybně je, a v mnohem větším měřítku, než je vidět na fotografiích - tak proč takové otálení?

A záleží na tom? Nuže, záleží. Připomíná mi to mnohem slavnější iráckou „továrnu na kojenecké mléko“, vybombardovanou Američany v roce 1991, o které generál Colin Powell prohlásil, že je to „továrna na biologické zbraně, o čemž jsme přesvědčeni“. Můj kolega Patrick Cockburn o tom napsal minulý týden článek, přičemž připomněl, jak tuto továrnu navštívil jen několik hodin po bombardování. Po válce se ukázalo, že budova byla s největší pravděpodobností továrna na kojenecké mléko - ačkoliv kdo ví, co vše se dá napáchat se sklenicí mléka?

Problém spočívá v tom, že zatímco věříme, že všichni arabští diktátoři běžně lžou, my na Západě máme vést své vlastní vůdce k zodpovědnosti - a postarat se o to, aby nám říkali pravdu, když tvrdí, že jednají v našem zájmu.

Z toho důvodu musí být útok v Dúmě zcela vysvětlen, a proto jsem chtěl vědět, zda tyhle ruiny v Barzehu (přímá reakce na chemický útok v Dúmě, ačkoliv samozřejmě v Barzehu nebyl nikdo zabit) jsou tím, co nám tvrdili, nebo zda šlo o lékařský výzkumný ústav, jak tvrdili Syřané. Smál se na mě lev? Nebo jsem snad nesprávně interpretoval význam jeho tváře?

Samozřejmě, že Dr. Said al-Said, šéf oddělení polymerů v Centru, byl samý úsměv, a stojí za zmínku, že nevypadá jako Dr. Divnoláska. A trosky vybombardovaného výzkumného centra, kde jsem se s ním setkal bez „hlídačů“ nebo stráží, mi poskytly jen málo důkazů o tom, že by se mělo jednat o centrum pro výzkum chemických zbraní, jak tvrdili američtí ničitelé. Opravdu se to velmi podobalo místu, kde podle Organizace pro zákaz chemických zbraní (která má 192 členských států) nebyly během poslední návštěvy v listopadu loňského roku zjištěny žádné důkazy o vývoji, testování nebo výrobě chemických nebo biologických zbraní.

Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) je tentýž institut, který v současné době zkoumá údajný plynový útok na město Dúmá. „Kdyby to bylo centrum chemických zbraní,“ říká Dr. Said, a šťouchne mě přitom prstem do hrudi, „byl byste mrtvý už jen proto, že tu dnes stojíte.“ Sotva mě to přesvědčí, vzhledem k době, která mezitím uplynula; samozřejmě mohlo být centrum využíváno pouze pro výzkum, a nikoli pro skladování chemických zbraní, což bylo jedno z tvrzení Američanů. Pořád ta stejná písnička. Co všechno se nedá napáchat se sklenicí mléka?

Prodíral jsem se sám víc jak hodinu troskami a objevil pět budov v tomto výzkumném středisku, které bylo zcela zdevastované. Svítilo slunce, a já jsem volně potuloval po areálu k pobavení 64letého Al-Saida. Od leteckých úderů USA, Velké Británie a Francie uběhly už čtyři dny. Západní politici běžně obviňují své nepřátele z toho, že předtím, než zpřístupní novinářům místa, kde došlo k bombovým útokům, uklidí inkriminující důkazy. A mě nechali čekat tři dny.

Přesto když jsem nakonec projel branou dovnitř do areálu, viděl jsem, jak jsou různé dokumenty a spisy stále zaklíněné do zploštělého betonu a třepotají se ve větru. Nejzajímavější dokumenty, které se mi podařilo najít, se vztahovaly k projektu odsolování syrského venkova a publikovanou disertaci v angličtině od vědců z Kuvajtu o použití pryže pro těsnění betonových silničních mostů. Během mého zkoumání začaly mechanické bagry odsouvat obrovské kusy zdiva - v některých byly ještě další papíry, které uvízly v troskách - a nakládat je na nákladní auta k odvozu. Mohlo to skutečně být místo, které bylo složitě zamaskované?

Mohli Syřané odstranit za čtyři dny důkazy? I když nejsem odborník na chemické zbraně, organizace OPCW určitě je, a několikrát navštívila Barzeh v roce 2013. Ale co se od té doby stalo? „Říkali, že tady žádný výzkum chemických zbraní neprobíhá,“ řekl Al-Said. Publikované zprávy to potvrzují, ale od loňského listopadu se zde žádná další návštěva nekonala. Je vůbec myslitelné - otázek přibývá, stejně jak je to zřejmě běžné ve výzkumných centrech - že by OPCW neupozornila na změnu účelu tohoto komplexu v Barzehu, kdyby měla během posledních pěti měsíců nějaké podezření? Stále tam byl silný zápach hořícího plastu, který byl z doutnajících počítačů a pracovních stolů z plastu, jak řekl Dr. Al-Said.

Vešel jsem hlouběji do trosek, a přesto žádný pracovník, ani zavalitý šéf centra neznervózněl, ani mě nepožádali, abych přestal - což obvykle o něčem svědčí, když je někdo nervózní. To se mi stalo v Srbsku, když jsem objevil vojenské zákopy za nemocnicí, kterou bombardovala aliance NATO - ukázalo se, že civilní pacienti jsou mrtví, a jugoslávští vojáci, kteří se tam ukrývali - což bylo proti všem pravidlům války - neměli žádné známky zranění, ale přesto byli dlouhou dobu mrtví. Mezi nepoškozenými budovami v syrském areálu byly posluchárny pro studenty a škola pro děti, na jejichž stěnách byly malby zvířat, které - soudě podle vybledlých barev - byly vytvořeny před mnoha lety.

Dr. Al-Said je kvalifikovaný chemik v oboru aplikované chemie, nejprve studoval v Drážďanech (když byly ještě součástí východního Německa), a poté v Düsseldorfu. Jak řekl, pracoval zde 15 let. Když v časných ranních hodinách došlo k raketovému útoku, byl zrovna doma, deset mil odsud. Zeptal jsem se ho, zda očekával, že bude centrum cílem. „Nejsem odborník na politiku,“ odpověděl. „Ale pokud jde o Američany, Brity a Francouze, můžete očekávat cokoli.“

Jak tvrdil, jeho studenti a lektoři se zabývali výzkumem, souvisejícím s výrobou léčivých látek a zejména výzkumem DNA škorpiónů a hadů, a léčbou leukémie a rakoviny. „Zabývali jsme se výzkumem léků pro místní použití, které se však prodávají po celém Středním východě. Vyvíjeli jsme pryžové částice [sic] pro ropný průmysl a zkoumali používání pryže pro stavbu mostů.“ Když mi tohle Al-Said řekl, nevěděl, že už jsem na toto téma nalezl nějaké dokumenty uprostřed trosek - bod pro něj. „OPCW nám dvakrát udělila certifikáty,“ dodal.

Také jsem si uvědomil, že se tento rozsáhlý areál nachází necelou míli od místa, kde byly před 18 měsíci svedeny urputné boje mezi syrskými vládními silami a rebely Fronty an-Nusrá (a také rebely „Svobodné syrské armády“). Byl jsem zčásti svědkem těch bojů. Zachoval by syrský režim centrum pro výzkum chemických zbraní, které by mohlo tak snadno - dříve či později - padnout do rukou nepřátel? Pokud by měli Američané pravdu, když během víkendu tvrdili, že centrum v Barzehu je využíváno pro výzkum, vývoj, výrobu a testování chemických a biologických zbraní, potom by syrský režim rozhodně velmi riskoval - před bojem nebo po něm. Aby tvrzení Američanů bylo pravdivá, potom by se během posledních pěti měsíců - od doby, kdy tam byli inspektoři OPCW naposledy - muselo udělat strašně moc práce, aby se změnila podstata tohoto komplexu.

Dnes je všeobecně uznáváno, že neblaze proslulá továrna na kojenecké mléko v Bagdádu byla pravá - ačkoli irácký režim umístil po vybombardování na zdemolovaná vrata falešnou ceduli kvůli televizním kamerám. Jedinou cedulí, která je umístěná vedle zničeného syrského areálu, je velký portrét Bašára al-Asada s popiskem „Vše pro tebe“. V arabštině.

Ale zpátky ke lvu. Chudák starý Mutanabbí byl nakonec zabit mužem, kterého urazil v básni. Jeho jméno - a teď se podržte! - bylo Dabbáh al-Asadi. Žádná spojitost, samozřejmě.