V posledních týdnech se v ringu mezinárodní politiky vystřídaly, všechny druhy objímání, potřásání rukou, obezřetného obcházení a pozorování soupeře. Potom došlo i na několik pokusů o direkt, následovaly  sidestepy a nakonec se různé strany pokusily vyhlásit vítěze.

Vše začala  před několika týdny  britská ministerská předsedkyně se svým ještě zmatenějším ministrem zahraničních věcí, když  vyhlásili  válku Ruské federaci. Dokonce se jim podařilo přesvědčit většinu hlav členských zemí EU (ze které Velká Británie právě vystupuje),  a také NATO, že Vladimír Putin zaútočil na Velkou Británii tím, že  zorganizoval útok na britsko/ruského defektovaného agenta. Dokonce prý  ale tak důležitého, že ani po svém propuštění z ruského vězení před několika  lety a  po  povolení ruské vlády aby mohl vycestovat do GB zřejmě nepřestal pracovat ve svém oboru. Ačkoli to neodpovídalo logice a jakékoli metodologii mezinárodně provozované zpravodajské činnosti diplomatická válka začala a bojová pohotovost byla vyhlášena.

Dopadlo to tak nějak divně, takže ani nevíme, kdo vyhrál a kdo byl poražený. Následovala akce  tentokrát údajně syrského použití nervové paralyzující látky (NPL) na místě několik hodin před jeho obsazením právě syrskou armádou. Proto přišla na řadu americkými generály tak oblíbená odvetná akce chytrých střel - většinou s plochou dráhou letu. Ty sice všechny ke svým cílům nedoletěly, ale celý svět si myslel, že začala další světová válka. Nebo že stále ještě pokračují ty tři předcházející.

To už se nejen v SRN, ale i v ČR,  mluvilo o tom,   „jak se chovat za války“ a vládní agentury chtěly doporučovat složení balíčků individuální osobní potřeby. Zase jsme se ale nedozvěděli, kdo souboje v syrském ringu vyhrál. Ale hned jen o několik dnů po té  se začali objevovat jiní herci tragikomické frašky na světové scéně.

Prvním takovým představením byla politická cesta nebo  výlet Emanuela Macrona do Spojených států. Tomu předcházela mediální masáž veřejnosti na všech zpravodajských francouzských kanálech. Do omrzení se na nich opakovala archivní „brežněvovská objetí“ amerického a francouzského prezidenta.  Ale až po Macronově  příletu do Washingtonu začaly orgie oficiální návštěvnosti. Nezapomnělo se ani  na generála  markýze  Lafayetta, na kterého máme z doby jeho věznění na Moravě  česko-moravské vzpomínky.  Francouzi se v té době ale zabývali spíše už několikatýdenní stávkou na železnici a  demonstracemi studentů v Paříži, kteří při starostech o svou reformu dokázali zdemolovat interiéry nově vymalovaných objektů pařížské university.

Zdeněk Zbořil: Nositelé řádů a neřádů

Potom následovalo oznámení příletu německé kancléřky Angely Merklové na uvolněné místo v Bílém domě, až se zdálo, že se tam, u pověstného bílého krbu,  vytváří nějaká nová koalice ochotných,  která bude zase s někým bojovat. Tentokrát to asi bylo obtížnější než při oficialitách s francouzským prezidentem, protože zatáhnout SRN do  války po boku Spojených států není z vnitropolitických důvodu v Německu snadné. Přesto se zdá být očekávání výsledků tohoto jednání zajímavější než pobyt Emmanuela Macrona.  Snad ani nebude vadit, jak jsme se  dozvěděli z informací Bílého domu, že kancléřka Merklová pobude v USA jen několik hodin a dokonce nebude mluvit s americkým prezidentem déle než třicet minut.

To je více než zvláštní, když si uvědomíme, že šest hodin z Berlína a šest hodin nazpět se letělo kvůli třiceti minutám. Normálně myslící člověk by si řekl, že to šlo vyřídit jednou SMS, anebo naopak,  že to muselo být něco tak mimořádně důležitého, že to jedním kliknutím zachránit nešlo. Výmluva Donalda Trumpa na „nabitý program“ byla neméně pozoruhodná a tak se budeme ještě nějakou dobu dohadovat, kdo vlastně do Spojených států chtěl anebo musel, proč si to přál, anebo si to musel přát. Na verbální sdělení to nevypadá, buď se muselo něco podepsat vlastní krví, anebo odpřísáhnout. Na to bych těch třicet minut stačilo.

Vrcholnou ukázkou toho, jak se dá uspořádat politické divadlo na mezinárodní scéně a nikomu nic neprozradit  bylo setkání dvou korejských prezidentů Kim Čong-una a Mun Če-ina na  čáře zastavení palby z roku 1953. Po přípravě obou politiků, kterou absolvovali v ČLR a USA, se konalo setkání Korejců s Korejci a symboly a rituály se nešetřilo. Ale přece jenom se dá říci,  co z řeči symbolů bylo určeno spojencům a sponzorům na obou stranách, a co bylo sdělením lidem na celém poloostrově na téma, zda ještě existuje naděje, že  z vůle „imperialistů“ rozdělený národ bude moci o svém osudu alespoň jednou tak trochu sám rozhodovat.

Na horizontu bájné hory Pektu (Pektusan) se oba politici objímali, potřásali rukama a zasadili strom přátelství. Konečně pak podepsali memorandum o zachování „bezjaderného“ Korejského poloostrova a  o další vzájemné spolupráci, jejímž prvním a tradičním projevem má být setkávání rozdělených rodin.  Jednací rituál byl propracován do nejmenších detailů,  které jsou často srozumitelné jen samotným Korejcům. Mluví-li se u nás o pokrytectví, nemusí nás to zajímat. Jistě ho nebylo více nebo méně než u našich evropských přátel a spojenců.  Jak říká klasik, který nás provázel už v době studií, „odstraňte symboly a rituály z politiky a zmizí politika“.

Nemusíme studovat jen události na vzdáleném Korejském poloostrově. Rituální tance okolo sestavování vlády České republiky pokračují také „korejským“,  tzn. dlouhotrvajícím, pokusem dosáhnout shody a ani my nevíme, zda jednající strany o to vůbec stojí. Snad jen jedna věc je tak trochu jiná. U nás se vyjednavači neobjímají, ale spíše se navzájem pomlouvají. Výsledky svých jednání ale také úzkostlivě tají. Končí komentář Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)