Podíváme-li se například na výsledky toho, co udělal Washington s kdysi prosperujícím a bohatým bankovním systémem malého Lotyšska, není těžké si všimnout, že proti němu byly uplatněny sankce porovnatelné se sankcemi proti KLDR a Íránu. Jenže málokdo v ruském, lotyšském nebo americkém tisku říká věcem jejich pravými jmény, poněvadž Lotyšsko je teoreticky přítel a věrný spojenec USA a myšlenka, že se vůči příteli a věrnému spojenci dají použít stejné sankce, jako proti bankám Kim Čong-una, prostě nejde mnohým do hlavy.

Agentura Reuters informuje, že lotyšský parlament přijal pod nátlakem USA rozhodnutí o zákazu pro lotyšské banky práce s „vysoce rizikovými klienty", což jsou offshore společnosti, jež jsou hlavními klienty a zdroji prostředků celého lotyšského bankovního sektoru. Toto rozhodnutí ohrozilo desítky miliard dolarů, jež Rusové „zaparkovali" v pobaltské jurisdikci, která se zdála spolehlivou. Mnozí dnes budou muset vynaložit velké úsilí, aby z lotyšských bank získali své peníze zpět.

V Rusku se bohužel vytvořila celá třída středně velkých byznysmenů (a úředníků), kterým se Lotyšsko zdálo jakýmsi prototypem „správného Ruska", tedy zemí integrované do Evropy, která se přátelí se Západem a má výborný bankovní systém s dobrým servisem, který zajišťuje majetková práva na aktiva (často získaná nečestným způsobem). Zvláštní příčinou lásky a úcty této třídy zabezpečených ruských občanů vůči lotyšskému státu byla jeho zdůrazněná neochota nějak značně zdanit tato aktiva. Riga si vydělávala na prodeji takříkajíc vedlejších služeb: povolení k pobytu, nemovitostí (ze kterých platili daně) a bankovních služeb.

Ruské a evropské finanční společenství dnes velmi aktivně posuzuje nekonečné historky o „Rusech, kteří uvízli v Lotyšsku", přičemž občas v nich zní soucit, avšak mnozí projevují nepokrytou škodolibost, což je také správné.

Jeden německý finanční poradce, který se specializuje na práci s ruskými klienty, sdělil autorovi tohoto příspěvku celkem typickou historku pro dnešní Lotyšsko a Rusko: ruský byznysmen, ne moc velký, se rozhodl, že ubrání své peníze a vyveze je ze země. „Aby nemusel napínat svůj mozek, učit se angličtinu a zabývat se nudnými finančními podrobnostmi, koupil v jisté moskevské právnické firmě hotový offshore na Britských Virginských ostrovech a konto si založil v Lotyšsku. Banka mu ale dnes peníze nevrací a poukazuje na nové požadavky ohledně praní peněz, zato ale žádá, aby prokázal, že firma mu skutečně patří. Podle dokumentů je ale majitelkou offshore jistá tučná černoška, kterou úředník nezná, a jediným jeho nástrojem kontroly nad firmou je generální plná moc na jeho jméno. Jenže ta bance dnes nevyhovuje."

Z této situace existuje samozřejmě několik variant východu. Avšak majitel peněz se docela správně obává, že všechny budou mít stejné následky: jeho jméno navždy zůstane ve všech možných seznamech úřadů USA a EU, jež se zabývají odhalením případů praní peněz, a pak se může také dostat do dispozice ruských úřadů. Ani jedna kampaň mající za cíl diskreditaci „svatého Západu", ať jakkoli dobře organizovaná a reklamovaná, by nedokázala udělat tolik pro převýchovu ruského byznysu a části úřednictva, jako americké ministerstvo financí, přičemž ve velmi krátkém termínu.

Zvlášť citlivě postižení dnes podle rižských zdrojů velmi vážně uvažují o investicích do Krymu, na základě logického předpokladu, že je tam americké ministerstvo financí určitě nedopadne. Zbývá jen poděkovat americkým úředníkům za takovou účinnou reklamní kampaň a pozitivní PR pro Rusko.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce