Gaudete et exsultate: zbožná demagogie na postupu

Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate je přesně taková, jaká se od tohoto chmurně předvídatelného pontifikátu dala očekávat. Cituji Carla Olsena z Catholic World Report: „mnoho pěkných vlastností a zásadních pasáží… často zastíněných či dokonce zmařených zavádějícími formulacemi, pochybnými argumenty a laciným osočováním.“

Bergogliovy výroky obecně bývají prostředkem vyjadřování zavádějících formulací, pochybných argumentů a laciného osočování, ve všech případech neomylně zaměřeného proti ortodoxii a ortopraxi. Zbožné výrazy jsou zaobalené do hrubé církevní demagogie, sametové to rukavičky pro zaťatou pěst militantní pokory, tak typické pro neomalené fráze levicových latinskoamerických kleriků.

Volání dokumentu po živém vztahu k Bohu poháněném láskou je v rozporu se skutečností, že se opakovaně uchyluje k nelaskavým karikaturám i přímým pomluvám těch věřících, které Bergoglio vnímá jako překážky svých maniakálních plánů. Zde je několik příkladů invektiv vetkaných do zbožných pasáží dokumentu:

1) Kontemplativní řády odloučené od světa jsou nezdravé:

„Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Všechno může být přijato a integrováno jako součást vlastní existence v tomto světě a stát se součástí cesty posvěcování. Jsme povoláni žít rozjímavě také uprostřed činnosti a posvěcujeme se v zodpovědném a velkodušném plnění svého poslání.“ (26) [1]

2) Církev nemá všechny odpovědi a nemá říkat lidem, jak mají žít (pokud ovšem právě nemluví papež František):

„Když má někdo odpovědi na všechny otázky, dokazuje, že se ocitl na nedobré cestě, je možná falešným prorokem, a náboženství, které používá ke svému prospěchu, slouží jeho vlastním psychologickým a mentálním výplodům. … Nemůžeme si proto nárokovat, že způsob, kterým ji [t.j. pravdu] chápeme, nás opravňuje k přísné kontrole života druhých.“ (41 a 43)

3) Katolická nauka podléhá různým interpretacím v závislosti na okolnostech:

„Chci připomenout, že v církvi legitimně koexistují různé způsoby interpretace mnoha aspektů věrouky a křesťanského života, jež svojí růzností ,pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slovaʻ.“ (43; zdůraznění autor článku)

4) Katolická nauka není monolit, ale lze o ní pochybovat:

„Je pravda, že ,těm, kteří sní o monolitické a všemi obhajované doktríně bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalostʻ …. Věrouka – nebo lépe – to, jak ji chápeme a vyjadřujeme, ve skutečnosti ,není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémyʻ…“ (43 a 44)

5) Silná oddanost katolické nauce a disciplíně je pelagianismus:

„S touto pelagiánskou a semipelagiánskou mentalitou korespondují ti, kteří sice sladce mluví o Boží milosti, ale ,vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulostiʻ.“ (49)

6) Ti, kdo odporují změnám – to jest čemukoli, co si František přeje – podlehli ďábelským silám:

„Je to obzvláště důležité, když objevíme ve svém životě něco nového, a proto je zapotřebí rozlišit, zda je to nové víno od Boha nebo šalebná novota ducha světa či ducha ďáblova. Jindy se stává opak, protože síly zla nás ponoukají, abychom nepřistupovali na změnu, nechali věci, jak jsou, zvolili nehybnost a strnulost…“ (168; zdůraznění autor článku)

7) Ti, kdo tvrdí, že s milostí je všechno možné, jsou opravdu pelagiáni:

„Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem.“ (49)

8) Ani s pomocí milosti není možné, aby „slabí“ zachovávali mravní zákon vzhledem ke svým „konkrétním“ omezením; možný je jen postupný pokrok (tím se křehkost lidské vůle ovšem vyvyšuje nad milost právě tím pelagiánským způsobem, který František odsuzuje):

„Bývá opomíjeno, že ,ne všichni mohou všechnoʻ … a že v tomto životě nejsou lidské slabosti zcela a jednou pro vždy uzdraveny milostí…“ (49)

„Milost právě proto, že předpokládá naši přirozenost, z nás nečiní rázem nadlidi. Domnívat se něco takového by byla přílišná sebedůvěra. V takovém případě by v pozadí pravověrnosti neodpovídaly naše postoje tomu, co tvrdíme o nezbytné milosti, v níž fakticky důvěřujeme málo.“ (50)

„Pokud totiž neuznáme svoji konkrétní a omezenou realitu, nebudeme moci spatřit ani reálné a možné kroky, které od nás ustavičně požaduje Pán, poté, co nás přitáhnul a uschopnil svým darem. Milost jedná dějinně a řádně, postupně se nás zmocňuje a proměňuje nás.“ (50; zdůraznění autor článku)

9) Lpění na katolické nauce a disciplíně je pelagiánská strohost, která odmítá „Ducha“:

„Jsou ještě křesťané, kteří jdou po jiné cestě, usilují totiž o ospravedlnění svými silami. Jdou cestou adorování lidské vůle a svojí schopnosti … Projevuje se mnoha zdánlivě odlišnými postoji: posedlostí zákonem, okouzlením z vystavování sociálních a politických výdobytků, okázalou péčí o liturgii, věrouku a prestiž církve …“ (57; zdůraznění autor článku)

„Do tohoto někteří křesťané investují svoji energii a čas, místo aby se nadchnuli pro sdílení krásy a radosti evangelia a hledali vzdálené v nezměrných zástupech žíznících po Kristu.“ (57)

10) Dbalí katolíci jsou bezcitní pelagiánští strážci náboženského muzea, kteří odmítají „Ducha“:

„Častokrát se v rozporu s vnuknutím Ducha církev stává muzejním exponátem či vlastnictvím nemnohých. K tomu dochází, když některé skupiny křesťanů přikládají přehnanou důležitost dodržování určitých norem, obyčejů a stylů. Tímto způsobem se často redukuje a potlačuje evangelium, jemuž se tak odnímá okouzlující jednoduchost a chuť. Možná jde o subtilní formu pelagianismu, protože se zdá, že podmaňuje život milosti lidským strukturám. Týká se to skupin, hnutí i komunit, a vysvětluje to, proč častokrát začínají intenzivním životem v Duchu, ale potom zkamení… nebo se zkazí.“ (58)

11) Snahy omezit masovou muslimskou migraci (především mužů ve vojenském věku) jsou mravně rovnocenné vraždění nenarozených:

„Například obrana nevinného nenarozeného musí být zřetelná, pevná a vřelá, protože je ve hře důstojnost lidského života, který je vždy posvátný, což vyžaduje lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho vývoj.“ (101)

„Často lze slýchat, že vzhledem k relativismu a omylům nynějšího světa, by například situace migrantů měla být okrajové téma. Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k ,vážnýmʻ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.“ (102)

12) Jakýkoli veřejný odpor věřících proti Bergogliovým plánům je pomluva inspirovaná ďáblem (vzhledem k rozhovorům se Scalfarim je nicméně nejasné, kde sídlí):

„I křesťané mohou mít účast na sítích verbálního násilí prostřednictvím internetu a v různých oblastech či prostorech digitální výměny. Dokonce v katolických médiích lze překročit meze, tolerovat nactiutrhání i pomluvy a stavět se mimo jakoukoli etiku a respekt vůči dobré pověsti druhých…“ (115)

„Je příznačné, že někdy se pod záminkou obrany jiných přikázání zcela přehlíží to osmé: ,Nevydáš křivé svědectvíʻ a nelítostně se ničí pověst druhých. Tam se zcela nekontrolovaně ukazuje, že jazyk je ,svět zlaʻ a ,zapaluje celý náš život, protože je sám zapalován peklemʻ (Jak 3,6).“ (115)

13) Obhájci pravověří jsou bezcitní posuzovači, kteří se na druhé dívají spatra (říká Bergoglio, který posuzuje a na druhé hledí spatra neustále):

„Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat.“ (117)

14) Bůh žádá, abychom přijímali dnešní Bergogliovo „magisterium“ a na Evangelium pohlíželi v novém světle, místo abychom se drželi toho, co Církev (včetně všech předchozích papežů) vždy učila; to všechno je rigidní dogmatismus:

„Jako Jonáš v sobě stále nosíme latentní pokušení utéci na bezpečné místo, které se může jmenovat různě: … odmítání nových myšlenek a přístupů, dogmatismus, nostalgie,… utíkání se k předpisům. (134; zdůraznění autor článku) [2]

„Nejde o aplikaci receptů či opakování minulosti, poněvadž stejná řešení neplatí za každých okolností, a to, co bylo užitečné v jednom kontextu, nemusí být užitečné v jiném.“ (173; zdůraznění autor)

„Rozlišování duchů nás osvobozuje od strnulosti, která nemá místo v ustavičném dnešku Zmrtvýchvstalého. Jedině Duch umí proniknout do nejtemnějších záhybů reality a počítat se všemi jejími odstíny, aby se novost evangelia objevila v novém světle.“ (173)

Z posledního příkladu nože vraženého do zad věřících katolíků se samozřejmě radují média. Obzvlášť oblíbené je papežovo tvrzení o mravní rovnocennosti masového vraždění nenarozených a pokusů omezit masovou migraci muslimů, z nichž většina jsou bojeschopní muži s mobily, absurdně popisovaní jako „bezmocní uprchlíci“. Například CNN plesala nad „ostrým pokáráním katolických protipotratových aktivistů, kteří se soustřeďují na tuto věc a všechno ostatní opomíjejí“.

To všechno nicméně posloucháme – donekonečna znovu a znovu – celých uplynulých pět let. V této chvíli celá záležitost vybočuje z rámce analýzy Bergogliových výroků odhalující kapku jedu, která tam je vždycky. Je zbytečné dál se cvičit v potvrzování toho, že problém skutečně existuje, když i ateista, jako je Marcello Pera, vidí, že Bergoglio „se o křesťanství jako nauku, po jeho teologické stránce, zajímá málo nebo vůbec,“ „jeho tvrzení vypadají, že vycházejí z Písma, ale ve skutečnosti jsou silně sekularistické,“ a jeho pontifikát představuje „rozchod s naukou a tradicí“. [3]

Věřící – kněží i laici – se nyní ptají, zda existuje nějaký mechanismus, jak se Církev může osvobodit z Bergogliova sevření, než jí způsobí další škody. V tomto ohledu lze ve významných katolických médiích najít komentáře s titulky jako „Církevní historik: Kardinálové mohou prohlásit, že heretický papež ztratil úřad“ a dokonce emeritní biskup z texaského Corpus Christi René Henry Gracida na svém blogu otevřeně spekuluje o možnosti, že by neúplné kardinálské kolegium prohlásilo volbu Bergoglia za neplatnou a přistoupilo k novému konkláve.

Pro začátek ocitujme Roberta de Matteiho: „Musíme mír odvahu říct: Svatý otče, především Vy jste odpovědný za zmatek, který dnes v Církvi existuje. Svatý otče, především Vy jste odpovědný za hereze, které dnes v Církvi kolují.“ Ale víc než to; klérus a laici se musejí spojit, kdekoli je to možné, a udělat to, co podle svatého Roberta Bellarnima udělat musíme v hypotetické situaci – která se nyní stala skutečností – papeže, který se snaží zničit Církev:

„Jako je tedy legitimní odporovat papeži škodícímu tělu, tak je i legitimní odporovat mu, škodí-li duším nebo narušuje-li stát, tím spíše snaží-li se zničit Církev. Pravím, že je legitimní mu odporovat tím, že bychom nekonali, co nařizuje, a zabraňovali mu provést jeho vůli…“ [De Controversiis].“

Mimo pouhou diagnózu „tohoto katastrofálního pontifikátu“ [5], která byla potvrzena už stokrát, musíme přímo oponovat jeho plánům ve všech oblastech, které můžeme ovlivnit. Je to dosti neuvěřitelné, ale věřící musejí bránit Katolickou církev proti „papeži-diktátorovi“, který se ji snaží zničit a přebudovat podle své vlastní představy, jak sám jasně prohlásil ve svém arogantním manifestu, apoštolské exhortaci Evangelii gaudium:

„Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavře­nosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně…“ (EG 49)

„Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všech­no proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slov­ník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprezentaci.“ (EG 27) [4]

Kéž dobrý Pán osvobodí svou svatou Církev od papeže, který ji nyní sužuje, a kéž nám blahoslavená Panna Maria brzy vyprosí naplnění Božího plánu nevyhnutelné obnovy Církve a vítězství svého Neposkvrněného Srdce.

Christopher A. Ferrara
Překlad Lucie Cekotová

Poznámky:

[1] Všechny citáty z exhortace jsou převzaty z webových stránek české sekce Vatikánského rozhlasu.

[2] Překlad celé této věty do češtiny podle Vatikánského rozhlasu zní: „Jako Jonáš v sobě stále nosíme latentní pokušení utéci na bezpečné místo, které se může jmenovat různě: individualismus, spiritualismus, uzavření do mikrosvětů, závislosti, zabydlenost, omílání zavedených schémat, dogmatismus, nostalgie, pesimismus, utíkání se k předpisům.“ Ač je to zvláštní, „odmítání nových myšlenek a přístupů“ tam chybí. (Pozn. překl.)

[3] https://www.lifesitenews.com/news/pope-francis-promoting-a-hidden-schism-with-obstinate-persistence-warns-pop

[4] Citáty z Evangelii gaudium byly převzaty z překladu ČBK, který v roce 2014 vydaly Paulínky. Došlo v něm k zajímavému významovému posunu: český překlad uvádí „sebeprezentaci“ tam, kde má angličtina, francouzština i španělština „sebezáchovu“ (self-preservation/auto-préservation/autopreservación). Rovněž slovenská verze používá slovo „sebazáchova“. Neméně zajímavá je i skutečnost, že latinské znění exhortace na oficiálních webových stránkách Svatého stolce chybí. (Pozn. překl.)

[5] http://www.duseahvezdy.cz/2017/03/16/tento-katastrofalni-pontifikat/

Zdroj:

https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/3841-gaudete-et-exsultate-demagogic-piety-on-the-march