Všichni jsme slyšeli o G. Orwellovi a jeho vizionářské knize „1984″. Mnozí z nás si pamatují na bestseller sedmdesátých let minulého století, „Přežije SSSR rok 1984″ od A. Amalrika. Dystopii G. Orwella jsme nebrali tak vážně, protože jsme netušili, jak rychle nahradí normální lidskou řeč jazyk politické korektnosti, který je skoro stejně výstižný pro popis reality jako newspeak z jeho románu. Ani informační technologie nebyly na současné úrovni, která našim vládcům umožňuje sledování kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv.

A. Amalrikovi jsme s chutí věřili a v brzký konec kremelské gerontokracie jsme doufali. Jeho předpověď se zpozdila jen o pár roků. Nikoliv však proto, že byla sovětská říše „uzbrojena“ Reganem, ale pouze proto, že idea, která stála u zrodu teto říše se vyčerpala a jak by V. I. Lenin řekl „vyhnila“ a říše s ní. Upadala morálka lidí i důvěra v komunistický systém, jeho schopnost zajistit blahobyt. Kremelští geronti se nakonec odebrali do kremelské zdi. A přisel „Gorby“ s perestrojkou, přesněji – s demontáží impéria.

Z dnešní perspektivy by se však rovněž mohlo tvrdit, že lid byl manipulován „fake news“ z Voice of Amerika, BBC a Free Europa. Byly to asi stejné fejky jako ty dnešní. Ale u nás nikdo pravdivým zprávám z tehdejší Zelenkovy TV nevěřil, tak jako nyní těm pravdivým zprávám z Kavčích hor. Nadčasové poučení zní: vždy věřte fejkům, abyste byli v obraze.

SSSR byl dostatečně vyzbrojen, aby vydržel a globální velmocensky dualismus ubránil a své satelity udržel.

Na konec sovětské říše jsme se těšili, ale mnozí se ho i děsili, protože tušili katastrofální komplikace hrozící z jejího kolapsu. SSSR, jako nástupnický stát Ruské říše, byl etnicky, geograficky i historicky složitý komplex, jehož konec mohl byt provázen krvavými konflikty. Nemluvě o jeho ideologických spojencích, včetně nás, hlavně našich tehdejších elit.

Vládnoucí sovětská komunistická ideologie měla ostatně velmi silné spojence i v západních státech. V Itálii nebo Francii byly komunistické strany ve volbách druhé nebo třetí nejsilnější, tak jako jejich tisk, šířící neomezeně a bez problému sovětské pravdivé zprávy nebo fejky. Zamyslete se nad tím.

Konce SSSR jsme se dočkali a byl méně krvavý než se mnozí obávali. Snad to bylo i díky Gorbačovovi nebo to vše připravil už Andropov. Jaderná velmoc se zhroutila a nechme rozumovat chytráky, kteří se ušklebují, že to byl jen Bangladéš s jadernou pumou. USA se obávají i Severní Koreje s jadernými zbraněmi. Demontáže „komunistické říše zla“ by se zvenku neodvážili. Jejich teritorium mohl Sovětský svaz, tak jako nyní Rusko, zasáhnout zničujícím způsobem. I kdyby měl hospodářsky potenciál jen jako Španělsko.

Po pádu komunistického impéria však nenastal mír na zemi, ale vypuklo ještě víc válek a bylo ještě víc humanitárních bombardování, protože pozůstalá velmoc se stala globálním hegemonem a mohla si dovolit cokoliv, hlavně pod záštitou boje za demokracii a lidská práva pokračovala v boji, s nevyčíslitelnými „collateral damage“,  jak se obětem humanitárních bombardování „neposlušných darebáckých“ států orwellovsky i korektně říká. O tom, kdo je darebák, se rozhodovalo a rozhoduje ve washingtonských bažinách, jak by řekl Trump.

Vyplňování mocenského vakua Spojenými státy však „zbytku lidstva“ i samotným Američanům mnoho štěstí nepřineslo a v tom smyslu má Putin pravdu. Konec SSSR, ať už si o této velmoci myslíme cokoliv, byl pro velmi mnoho lidí katastrofou. A pro mnohé ještě bude, když vidíme humanitární orgie USA a jejich spojenců, včetně nás. Jugoslávií počínaje, přes Afghánistán, Irák, Libyi a aktuálně Sýrii. Nemluvě o revolucích všech barev, květů a ročních období. Státy, které byly dobrodiní USA a Západu vystaveny, nic dobrého nezískaly. Zeptejte se na Ukrajině.

Když sledujeme vnitřní i zahraniční politiku USA, nemůžeme se ubránit pocitu něčeho už viděného, prožitého. Dějinné deja vu. Vidíme hroutící se impérium, které vybuchuje v agresích jak supernova. Nebo jako SSSR, jehož zánik signalizovala agrese v Afghánistánu.

Ideje, na jejichž základě byly Spojené státy založeny, jakoby už neplatily. Ideje, kvůli kterým se na severoamerickém kontinentu sešli lidé z jiných kontinentů. Tedy až na jeden kontinent, ze kterého je nedobrovolně dopravili do Spojených států jako otroky. Pro ně ideje otců zakladatelů neplatily až do poloviny minulého století. Těžko od nich očekávat, že tyto ideje se naučí akceptovat, když i zbývající populace je čím dál víc ignoruje nebo se je učí ignorovat od minorit, tak jako se od nich učí jejich alternativní know how a jejich alternativní kulturu.

Jenže civilizační úroveň USA nikdy nebyla založena na alternativní kultuře, alternativní inteligenci a alternativních hodnotách. Blahobyt a hospodářský potenciál USA založili WASP, bílí anglosaští protestanti se svou odpovědností a pracovní disciplínou. Kde je jim však nyní konec? A jak je to s technologickou vyspělostí? Kdy zakážou matematiku a exaktní vědy na Princetonu a budou pěstovat jen gender studies, jak si dělali legraci v seriálu Simpsonovi? To nebyla legrace, ale realistický sarkasmus.

Můžeme výše uvedené bagatelizovat jako spekulace a proto ještě pár slov k hospodářskému potenciálu a finančnímu stavu velmoci. Podívejme se na její zadlužení a dejme ho do souvislosti s minulostí, současností a hlavně budoucností.

Jsou to tvrdá data. Hrubý státní dluh USA je nyní 21,6 bilionu dolarů, což je 106 % jejich HDP. V podstatě je tento dluh nemožné řešit jinak než „utahováním opasků“ a ne zvyšováním státních výdajů, třeba na US Army, ale brutálními rozpočtovými škrty. Budou škrty ve zdravotní a sociální oblasti Američané tolerovat jako Řekové?

Celková zadluženost USA dle expertu, je po sečtení všech nezabezpečených závazků USA, až 65 bilionů dolarů, ale tyto údaje si může zájemce vygooglovat a ověřit sám.

Jen na splácení úroku z uvedených dluhů by „prasklo“ 10 000 tun zlata. Ve Fort Knox je okolo 8 000 tun. Inventury se údajně neprovádí. Dlužno dodat, že dluhovou spirálu zahájil president Reagan za účelem „uzbrojení“ SSSR. Povedlo se to a vůči komu?

Poslední velmoc nemůže dlouho plnit „globální posláni“ tištěním papírků, které jsou pokryty pouze US Army. Pokud ji někdo dokáže čelit, je otázka času, kdy situace skončí hospodářským kolapsem Spojených států, včetně celého Západu, i našeho. Nebo beznadějným pokusem vyhrát globální válku.

Co učiní tedy  USA, aby se zachránily. Bez ohledu na spojence cokoliv. „Nemáme přátele nebo nepřátele, máme především zajmy“, zní heslo Palmerstona, Kissingera i Friedmanna. Třeba zahájí velkou válku nebo se soustředí na vlastni národní hospodářství ve své staré dobré „skvělé izolaci“.

Chování Trumpa není šílené a pokud ano, tak je v tom šílenství metoda a má cíl. Tak jako v případě Gorbyho. Chce budovat kapitalismus a demokracii zase jen v jedné zemi, ve které platí ideje otců zakladatelů a mezi které pseudohumanitářský intervencionismus na celé planetě nepatří. Asi tak, jako se Gorby chtěl vrátit k budování blahobytu v jedné zemi a vzdal se drahého globálního exportu komunismu.

Pokud je tomu tak, pak musíme zatnout zuby a držet Trumpovi palce, aby mu – jakož i nám ostatním pozemšťanům – při demontáži poslední globální velmoci nevybouchnul její potenciál do tváře víc než Gorbymu. Způsob demontáže se nám nemusí líbit, ale co může dělat jiného ve washingtonské bažině než rozhoupávat loďku svými tweety. Kima také nakonec nevymazal z povrchu zemského, jak sliboval, ale půjde s ním na kus řeči.

Obávali jsme se agonie sovětského impéria a nečekali jsme, že během necelých dvou generací budeme sledovat agonii pozůstalého impéria. Ale i státy jsou smrtelné a zanikají, když zapomenou na to, kvůli čemu vznikly. Kéž by se USA vrátily k heslům „splendid isolation“ a „Amerika First“. Protože v aktuální podobě rok 2028 nepřežijí. A „zbytek světa“, bohužel, také ne.

Autor je bezpečnostní expert a bývalý člen Zastupitelstva hl. města Prahy