Umělkyně poskytla rozhovor pro Sputnik a pověděla o tom, jak vznikají její díla, co ji v životě inspiruje a také o některých svých dalších projektech.

Alena Kupčíková (1976), vystudovala Akademii výtvarného umění, kterou ukončila titulem Ph.D. Studovala v zahraničí, v JAR a v Paříži. Ocenění získala jak za své umělecké, tak za vědecké aktivity v rámci dyslexie. Do jejího portfolia patří mnohé díla, od konceptuálních přesahů až po klasické disciplíny. Jejím nejznámějším počinem je vytvoření techniky „reliéfy z chloupků z ohanbí nazvané Chlupatice". Právě za své erotické reliéfy „Chlupatice" získala v roce 2003 prestižní mezinárodní cenu LVMH-Louis Vuitton-Moët Hennessey v Paříži. Často jimi dodnes pobuřuje obecenstvo na celém světě.

Jste známá především svými díly vytvořenými z ženských chloupků. Projekt Chlupatice se stal jakousi vaší „značkou". Samozřejmě se musíme zeptat, jak to všechno vzniklo? Jak Vás napadlo využívat takový neobvyklý materiál?

Vše vzniklo úplně náhodou. Byl to DAR z lásky a vášně už před 18lety pro mého tehdejšího přítele. Prostě jsem si ustřihla chloupky z ohanbí, měla jsem z čeho a poházela jsem je na papír. Tím vznikla první „Chlupatice", jak jim říkám. Byl z toho překvapený a myslel si, že je to kresba, ale když zjistil, že to jsou moje chloupky, byl ohromen. Naskenoval ten obrázek a začal to rozesílat svým kamarádům, zda poznají co to je. Stěžejním momentem byl i fakt, že on sám je zahraniční novinář BBC, je mnohem starší než já a řekl mi, že nikdy nic takového neviděl. „Je tam vášeň, je tam tajemství a velké TABU, udělej s toho projekt!" Mně se tenkrát zdálo, že jedno jediné dílo, které vzniklo, přece stačí. Ale během doby co chlupatice tvořím, se toho tolik odehrálo a netušila jsem, že naše planeta je jedno velké TABU. Tenkrát jsem ještě netušila, po jak tenkém ledu ohledně tabu půjdu, ale dnes již tvořím i z mužských chloupků.

Jak lidé reagují na takové obrazy? Mění se jejích názor na umělecké dílo, když se dozví, z čeho je vyrobeno? Jaká byla nejostřejší kritika Vaší tvorby?

Ze začátku to byl trochu tvrdý oříšek, nejen z hlediska reakce na má díla, ale hlavně jak získat samotný materiál. Vyrostla jsem v rodině, kde nahota nikdy nebyla tabu. Prvními dárci byla moje rodina. Nechápali, proč s tím lidé tolik nadělají. A pak, když jsem oslovila mé kamarádky, tak reagovaly docela negativně a měly s tím dost velký problém, jako kdyby mi dávaly kus sebe.

Stala jsem se tedy jediným člověkem na světě, co pracuje s takovým materiálem a je tomu tak do dnes. Za tu dobu Chlupatice prošly obrovským vývojem jak po technické stránce, formou nebo samotným sociálním postojem lidí ohledně vyholování. Nejdříve mi chloupky nechtěl nikdo dát a dnes mi je posílají lidé z celého světa. Kdysi Chlupatice vypadaly velice abstraktně a dnes je dělám čím dál více detailní a chloupky také pozlacuji, zalévám do „epoxidu nebo do magického skla" a osazuji diamanty. Nejdříve lepím jeden chloupek na plátno a pak chloupek nechám u obrazu jako relikvii. Chlupatice jsou vlastně taková relikvie živých lidí. Je to úžasný materiál, protože nikdy nedokážete udělat linkou tužkou tak plnou světla. Chloupek je vlastně takové „skelné vlákno". Objekt je jako „malá socha" z ohanbí, která vyvolává miliony otázek a irituje, což je na jednu stranu zábavné.

Ano, má díla lidi silně pobuřují. Někteří se před nimi dokonce stydí a tváří se, jako byste je přistihli při něčem, co se nemá dělat. Cenzur bylo mnoho, jedna taková až politická byla ve Francii. Bylo mi asi 26 let, když jsem získala prestižní cenu Louis Vuitton — Moët Hennessy a měla mi ji předávat osobně paní Bernadette Chiracová, v té době první dáma Francie. Byla jsem ale zcenzurována a cenu mi odmítla předat. Také zrušili výstavu, která měla být u centra Pompidour, nicméně cenu oficiálně mám a dali mi ji odborníci ve Francii a ne politická osoba.

Mnoho let jsem se setkávala s tím, že mi lidé říkali, že mám hezkou kresbu. Netušili, že ty linky jsou chloupky. Celé z chloupků z ohanbí, které nejdou rozeznat od kresby. Přichycuji je speciální technikou na ručně vyráběný papír a pak ručně laminuji. Od počátku jsem řešila, aby vše bylo pod UV filtrem a tak se chránil papír i chloupky, takže Chlupatice budou vypadat stejně i za 1000 let možná za milion a nové bytosti budou mít z těchto relikvií skvělá data DNA. Veškerá má díla se snažím dělat věčná a nezničitelná.

Všechny zážitky mě přiměly, že bych mohla udělat i jakýsi hromadný záznam, a tak vnikl již první obraz nové „Československé epopeje". Pointa spočívá v tom, kdo vše od doby vzniku světa přešel či přišel na území „Československa" a přispěl ke vzniku tohoto národa? V rámci historického kontextu se jedná o mnoho národů, počínaje prvním člověkem putujícím z Afriky, přes Vikingy, Huny, Švédy, Poláky, Rusy, Slováky a další. A tyto národnosti tímto vyzývám, aby mi zasílaly své chloupky z ohanbí, z místa ze kterého vzniká život.

Kdo si většinou kupuje vaše díla?

Mezi sběrateli jsou zajímaví lidé z různých oborů. Od lékařství, advokacie, vynálezci ale asi nejvíce z nich jsou ženy. Jsou to výjimeční lidé, kteří jsou úspěšní ve svých oborech. Když lékař, tak rovnou profesor kardiochirurg. Když byznysmen, tak majitel velké korporace, kterého všichni znají podle jména, ale nikdo neví, jak vypadá, ale já ano. Díla počínaje Chlupaticemi nebo českého křišťálu, smaltu konče litografií. Někteří sběratelé sbírají všechny mé techniky.

Vždycky jsem se snažila dělat každé dílo jen jednou, když to je objekt, odlívám vše do vosku, takže lze odlévání provést jen jedenkrát. Jediné mé dílo, které jsem rozmnožila a je zcela nové, je z roku 2017, kdy jsem vytvořila litografie v omezené sérii.

Takže okruh mých sběratelů je opravdu pestrý. Ale také to jsou lidé, kteří začali sbírat právě díky mému dílu. To jsou třeba partnerské páry. Kteří chtějí něco výjimečného a nechávají si tvořit díla na zakázku ze svých intimních chloupků. Pak se dozvídám, že se jim díky mému dílu zlepšil sexuální život. Díky tomu jsou má díla takové afrodiziakální. Což je pro mě velká čest, vážím si toho a zachovávám všechna tajemství. Asi Vás zajímá, jak díla pro pár třeba vznikají. Tak tedy, nikdy páry nesvlékám. Chci je samozřejmě, pokud to jde, vidět naživo nebo aspoň na fotografii, abych viděla typ lidí a jejich energii. Pak kreslím skici a návrhy a přiznám se, že se skoro vždycky trefím a poodhalím tu intimní stránku toho páru.

Zajímavé je i jak se vyvíjí samotný trend vyholování a před lety by mě nenapadlo, že třeba budu tvořit dílo: obraz, na kterém je žena z ochlupení jejího muže. A to z toho důvodu, že je teď už několik let trend odstraňování chloupků laserem.

Zdá se, že vaší hlavní postavou v uměleckých dílech je žena. Má to nějaký sociální rozměr? Třeba feministický podtext? Nebo se jedná spíše o zdůraznění ženskosti či o estetiku? Jaké je hlavní poslání vašich uměleckých děl?

Chtěla bych poukázat na křehkost ženy, na takový ten „zdravý feminismus"…
možná úplně ze začátku jsem řešila sama sebe jako ženu a chtěla jsem ukázat, že jsem dokonalá. Zjistila jsem, že všude kolem mě je mnoho žen, které řeší tohle téma, tu svoji skrytou zranitelnost. Bájnou Lilith v sobě, ne jako démonku, ale jako silnou, sebevědomou ženu.

Feminismus vnímám spíš negativně. Muže mám ráda a vyrostla jsem mezi nimi, mezi bratry a na studiích v ateliéru byli převážně muži. Muže nepovažuji za konkurenci, ale spíš za parťáky, ale v mém díle moc mužů nenajdete.

Jsem ráda ženou, ženy jsou silné a není divu, že mnoho kultur jejich krásu skrývá, protože si uvědomují jejich nadpozemskou sílu. A tu já se snažím ukazovat.

Projekt Slabikář

Umělkyně má však mnoho dalších projektů. Některé z nich mají i sociální poslání, pomáhají dětem. Například, za svůj projekt Multimediální a Interaktivní Slabikář a Testy pro děti od 4 let jako prevence počátečních problémů se čtením (dyslexie) a psaním (dysgrafie) a hyperaktivitou získala na výstavách vynálezů a inovací 3 zlaté medaile v Číně, Moldavsku, České republice a speciální ocenění ze Srbska.

Víme, že jste trpěla dyslexií a vytvořila jste speciální počítačový program pro děti se stejným problémem. Mohla byste seznámit naše čtenáře s principem jeho fungování? V podstatě musí být stejný pro všechny jazyky?

Dyslektikem se narodíte a dyslektikem zůstanete po celý život, jen se s tím naučíte žít a pracovat, ale dyslexie nemá vliv na inteligenci. Program pro děti jsem tvořila před 6 lety a byla to i moje práce, za kterou jsem získala Ph.D. v roce 2010.

Multimediální interaktivní Testy a Slabikář pro děti od čtyř let k možnému odhalení a prevenci počátečních problémů pří čtení (dyslexie) a psaní (dysgrafie) atd. Vše je jako hra a dítě ani neví, že něco zkouší nebo se učí. Projekt je tedy určen pro všechny děti. Než děti začnou psát a číst, musí ovládat různé dovednosti, a právě Testy a Slabikář tohle vše umí. Vše skrze zrak a sluch proto může být myšlenka testu aplikována na jakýkoliv světový jazyk, slabikář na jakýkoliv druh uspořádané sady znaků písmen (abeceda, azbuka atd.). Většina dostupných pomůcek řeší nápravu dyslexie či dysgrafie a dalších poruch až v momentě, kdy problém nastane. Označit dítě za dyslektické již v předškolním věku není úplně možné. Můžeme však identifikovat problém, který tomuto handicapu předchází. Vše je vytvořeno tak, aniž by neodborná společnost musela znát odborná specifika. Testy vás připravují na psaní a čtení před nástupem do školy a slabikář pracuje na jiném principu než ten „klasický". Vychází z vývoje dítěte!!! „Dítě, když se narodí, vidí první tvar a nezná jeho název." Což je přirozené pro všechny děti. Slabikář je interaktivní, multimediální příběh dvou ježků jedoucích na výlet, za účelem naučit se písmenka. Letí s nimi i jejich starší kamarád pták Písmenko. Písmenka jsou všude kolem ve věcech, které potkávají. Oba rádi fotografují, tak si vše vyfotí a tyto snímky se stávají abecedou. Na každé písmenko v abecedě je napsána i hudba. Využívá se zde reálné prostředí, které je podmínkou pro celý projekt. Nic není vymyšlené, vše je skutečné. Děti v předškolním věku pracují s realitou prostředí, ve kterém žijí. Princip tvarů se využívá ve slabikáři např. takto: písmenko H nepředstavuje holuba, husu, ale třeba tvarem koleje, ve kterých písmenko H můžeme vidět několikrát. V tomto Slabikáři dítě přirozeně svému vnímání přechází z tvaru hraček a věcí, co má kolem sebe, na písmenka. Zvuk písmenka je pak aplikovaný na různá slova, kde dané písmenko můžete slyšet. Cože je přirozené. Větší část dyslektiků využívá pravou hemisféru a ta zpracovává obrazy a tvary. Tady se nabízí napsat, že větší část výtvarných umělců od architektury, fotografie, sochařství, atd. jsou dyslektici. Díky slabikáři a testu vznikl Den Dyslexie. Dne 9. 9. 2010 jsem ho vyhlásila společně s přáteli v Národní galerii a od té doby ho pořádáme každoročně.

Projekt získal mnoho ocenění, 3 zlaté medaile na veletrzích inovací a vynálezu v Číně, Moldavsku, České republice a speciální ocenění ze Srbska. Nejvíce si cením zlaté medaile 8. Mezinárodního veletrhu vynálezů IEIK 2014 v čínském Kunshanu (The 8th International Exhibition of Inventions Kunshan).

Umělkyně ve svých dílech rovněž dokáže zaznamenávat nejenom to, co vidíme na vlastní oči, ale rovněž i pohyby slunce, růst stromů nebo jakési příběhy cest a silnic. Její díla jsou na hranici výzkumu a umění lze nazvat jakousi „poetickou vědou".

Zajímavý je také Váš projekt Orchestrální cesty. Děláte záběry pouze z českých silnic nebo také ze zahraničních zájezdů?

Vše začalo už na AVU (Akademii výtvarných umění). Hledala jsem vždy něco, co nejde vidět a poukázat na to. Někdy si říkám, že jako dyslektik, hledám jiný druh komunikace.

Vytvořila jsem mnoho konceptuálních projektů, které zaznamenávají přírodní vlivy, ty nepovšimnuté momenty. Například jsem zaznamenala hudbu z pohybu slunce, tvarem a zvukem nebo mrtvé stromy. Fotila jsem jejich letokruhy a studovala vše podle dendrochronologie, co stromy prožívaly a z toho jsem opět podle matematického kódu zaznamenala zvukový záznam. Orchestrální cesty je jeden z těchto mých nepovšimnutých momentů. Fotím místa na cestách, vycházím z faktu, že cesta kdysi byla krásná. Životem na tomhle místě se cesta mění, vzniká „hudební i obrazová partitura". Cestu, zdánlivě nehezkou až obyčejnou, jsem pozvedla a vytvořila „obrazovou partituru", reliéf z českého křišťálu (český křišťál Preciosa® Genuine Czech Crystal). Každý kámen vyskládáním zachycuji a vytvářím přesný obraz z daného místa ze všeho, co se zde odehrálo. Převedením do hudebního záznamu, získaného pomocí matematické struktury (čísla jsou noty), vypočítám obsah celé vyfotografované plochy objektu (cesty), obsah velikosti změn (stopy) a odečtu od obsahu původní velikosti plochy. Výsledkem je ukrytý hudební motiv, což je akustický obraz. Vy se bez zvuku díváte na cestu reliéfu z českého křišťálu, který připomíná krajinu. Slabikář a testy jsou vyvrcholením všech mých výzkumů, že musí existovat právě i kód na „dyslektické vnímaní". Snažím se vždy studovat detailně mnoho oborů, abych zachytila „skutečnou pravdu".

Co Vás inspiruje v každodenním životě? Koho máte ráda z umělců, nejenom současných? Máte v plánu nějaké další projekty či nové nápady?

Inspirují mě obyčejné věci. Hodně příroda, vyrostla jsem v úzkém kontaktu s přírodou. Mými kolegy se moc neinspiruji, ale fandím každému, kdo se nebojí velkých výzev. Věřím v autentičnost, a v to, že každý z nás tvoří, hlavně ze svých prožitků.

Vystudovala jsem monumentální tvorbu, chtěla bych zrealizovat několik větších objektů a soch. Lákají mě extrémní prostředí, ve kterých by objekty mohly být. Jednu, zatím moji největší sochu, jsem umístila v ulicích Prahy. Chtěla jsem, aby to nebyla jen socha, ale aby se i nějak díky vlivům přírody pohybovala, a tak vznikl Zpívající tančící strom, kineticky objekt. Je vytvořen ze 100 kusů deštníkových konstrukcí a hliníků, byla to nejnáročnější instalace, co jsem zatím zažila. K takovým činnostem už potřebujete jako žena, velkou fyzickou sílu. Takže ať žijí muži, protože bez jejich pomoci bych velké objekty nikde dělat nemohla. Mám přichystaný nový objekt s pracovním názvem Moře pro Prahu a chtěla bych jej dát na vodní plochu. Vše závisí na oblíbenosti mého díla sběratelů a mecenášů umění. Prostě jde o peníze.

Zajímají mě staré techniky, které inovuji, takže se teď hodně zabývám smaltováním, což je sklovitá hmota vypálená na plechu.

Máte v plánu nějaké další projekty či nové nápady?

Chystáme už 9. ročník Dne Dyslexie, kde pomáháme dětem, ale i dospělým s problémem, který mají se čtením a psaním, ale pozitivně a hravou formou.

Rozjíždíme rodinný podnik, zdědili jsme po předcích statek tak se to týká trochu zemědělství, budeme vytvářet vlastní produkt, který bude zároveň také trochu spojen s uměním. Připravuji se na svoji velkou výstavu v roce 2019, tvořím velké objekty ze smaltu, českého křišťálu a je možné, že konečně otevřu i téma „muž".