Vietnamský konflikt byl jednou z nejdelších válek v moderních dějinách. Než ho, s nadsázkou řečeno, zastavili před 45 lety američtí hipíci, Vietnamci za svobodu bojovali proti koloniální nadvládě Francie a poté i USA víc jak čtvrtstoletí.

V divoce rostoucích džunglích umírali obránci starého koloniálního světa a bojovníci s údajnou rudou rozpínavostí. A spolu s nimi také dobrovolní i nedobrovolní dobrodruzi z různých koutů Evropy.

Dnes se už ví, že v první indočínské válce za francouzskou koloniální nadvládu bojovali čerství veteráni Wehrmachtu a Zbraní SS. Bývalý esesáci narukovali se zkrvavenýma rukama, hned po skončení druhé světové války. Některé zdroje tvrdí, že v určitém období Němci tvořili bezmála polovinu početního stavu útvarů Cizinecké legie v Indočíně. Zájemcům o bojích nacistických žoldáků ve Vietnamu můžeme doporučit knižní trilogii Ďábelská garda.

Málo se hovoří o tom, že ve Vietnamu bojovali také Čechoslováci. Do daleké asijské země odjížděli z jiných důvodů než němečtí hrdlořezové, přesto se o jejich dobrodružství ví málo a doposud zůstává jednou z těch méně probádaných kapitol našich poválečných dějin.

Přesné počty občanů Československa bojujících ve vietnamských džunglích asi navždy zůstanou záhadou. V uniformách Cizinecké legie odjížděli do Indočíny Čechoslováci i čeští Němci, mobilizovaní v průběhu druhé světové války. Amerického tažení ve Vietnamu se mohli zúčastnit čeští emigranti vedeni jako američtí příslušníci armády strýčka Sama.

Historik Ladislav Kudrna, který se dlouhodobě věnuje tématu Čechoslováků ve vietnamském konfliktu, tvrdí, že mezi lety 1945-1954 v zemi bojovalo asi 2 tisíce našich mužů z nichž na 500 přišlo o život, v druhé fázi mezi lety 1964-1973 za Američany válčilo nejméně 8 Čechoslováků.

Ke vstupu do Cizinecké legie popouzela mladé Čechoslováky dobrodružná krev i složitá poválečná situace v naší vlasti. Nouze a ztráta naděje, nikoli výlučně politika, hnaly naše mládence nejdříve do zahraničí. Tam si je v utečeneckých táborech vyhlídli verbíři a nasměrovali k žoldákům galského kohouta.

„To se nedá všechno vypovídat. Tam popadali chlapi jak pokosení. Bylo jich strašně moc těch Vietnamců. Z druhé strany na nás nemohli, tak nás odstřelovali tam dole. Já jsem naštěstí byl na druhé straně bunkru, tam to tolik nepadalo. Ale bylo to hrozný. Stejně jsem byl raněný. Dostal jsem z minometu střepinu, dvanáct drobných střepin a jednu velkou," vzpomíná Rudolf Němček na obranu pevnosti Dong Khe v září 1950.

Český legionář tam byl zajat a po dvou letech repatriován zpět do vlasti.

Zpět do Československa se po indočínské válce nakonec vrátila méně než stovka legionářů.

O vůli bojovat proti komunismu hovoří až účastníci druhé fáze vietnamského konfliktu. Jedním z nich byl Manuel František Vaněček, který v červnu 1968 emigroval na Západ s touhou vstoupit do americké armády a se zbraní v ruce se postavit komunistům. Před nasazením ve Vietnamu v roce 1971 si změnil jméno na Manuel F. van Eyck, pro případ, že by byl zajat Vietkongem.

Vaněček se jako příslušník elitní 101. vzdušné výsadkové divize podílel na nejtěžších operacích přímo v džunglích Jižního Vietnamu. Na pušce měl vyrytý nápis Praha, na helmu si napsal ČSR.

„Operace v oblasti, kde jsme působili, probíhaly asi tak, že malé skupiny vojáků, čety nebo roty šly do džungle, kde byly, tedy snažily se být v radiovém spojení. Působily nedaleko od sebe a pokoušely se v té džungli najít nějaké stezky, případně úkryty Vietkongu nebo severovietnamské armády a zničit skladiště nebo nepřítele, když na něho narazily," popsal své nasazení v rozhovoru s historikem Kudrnou.

„Ta válka je všude nesmyslná. I když já svou dobu strávenou tam považuji za důležitou. Vcelku je válka nesmyslná. Tehdy to mělo pro mě velký smysl, šel bych znovu. Ale když se dívám na Afghánistán, jak tam zbytečně umírají američtí vojáci pro zkorumpované politiky, tak vidím, že ta válka je zbytečná," myslí si veterán vietnamské války Vaněček.