Východní Evropa je více než sto let územím ostrých a početných etnických konfliktů. Za tu dobu se metody jejich regulování rozvíjely a hodnota života jednotlivého člověka podle významu postupně dohnala nacionalistické hodnoty. Dnes už si podle Samorukova není možné představit, že by zemím navrhli vyřešení sporů například výměnou obyvatelstva podle národnosti. Dokonce demokratické referenda o přesunu státních hranic se pokládají za nedostatečně humánní metodu řešení konfliktu.

Samorukov se domnívá, že teď se hlavní jednotkou měření regulace sporu postupně stává člověk místo konceptu národní jednoty a původní země. Jenomže tento proces skončí za dlouho. Přesvědčení, že lidé mají žít a sociálně se integrovat především na tom území, kde se narodili, stálé hraje nesouměrně velkou roli v tom, jak jsou konflikty pochopeny mezinárodními prostředníky.

Podle experta tato idea přispívá k tomu, že znepřátelené etnické skupiny jsou uzavřeny na malém depresivním území regionu a také protiřečí skutečným žádostem většiny obyvatel zóny konfliktu. Proto jsou lidé připraveni se zřeknout vzdoru a snaží se integrovat do normálního života v úspěšnější a prosperující části Evropy. A tato připravenost odmítnout nacionalistickou ideu ve prospěch možnosti se ubytovat v jiné prosperující nebo kulturně blízké zemi ovládá více a více lidí, kteří bydlí v zónách konfliktů ve východní Evropě. Samorukov trvá na tom, že za podpory mezinárodních prostředníků se tato myšlenka může stát efektivním nástrojem pro zmenšování tlaku v regionu.

Bojová činnost a její následky samozřejmě ovlivňují život lidí a nutí je opustit svoji zemi. A někteří jsou přesvědčeni, že pokud bude spor vyřešen, migrace se zastaví a lidé se budou vracet zpátky. Zkušenosti jiných východoevropských států, kterých se nedotkly ozbrojené konflikty, ovšem opovrhují tímto idealistickým viděním. Samorukov zdůrazňuje, že podle demografických indexů jsou některé východoevropské regiony kvůli ekonomické nevyspělosti odsouzeny k vylidnění i bez konfliktů.

Jako příklad expert uvádí údaje OSN, které se týkají počtu emigrantů z Moldavska v roce 2017, které činí 24 % obyvatelstva země (včetně Podněstří). Procento stabilně roste od 90. let (14 % v 2000; 17 % v 2005; 20 % v 2010), i když zostření konfliktu v Podněstří v tu dobu nebylo. Počet migrantů z Rumunska je 18 % v roce 2017 a stálé roste, ale v zemi nejsou žádné ozbrojené konflikty. Stejnou situaci podle Samorukova vidíme také na Donbasu a v Bosně a Hercegovině.

Pro lidi neexistují důvody, aby se vraceli do oblastí, kde jsou malé platy, špatný systém vzdělání, zdravotnictví a infrastruktury. Když si představíme, že účastníci konfliktu se už zítra začnou dobře chovat, dosáhnout rychlého úspěchu v sociální, demografické a ekonomické sféře se stejně nepodaří, momentálně to nezvládne žádná ústavní reforma. Takže lidé budou opouštět východoevropské regiony bez ohledu na mezinárodní právní status.

Expert navrhuje se zamyslet nad tím, kdo bude bydlet na sporném území v dlouhodobé perspektivě, než aby byly zbytečně ztráceny síly na definici mezinárodního statusu. Existuje riziko, že kvůli masové migraci za jednu nebo dvě generace na tom území už nikdo nezůstane. Možná, že je to lepší.

A Samorukov se ptá: „V čem spočívá konečný cíl regulace? V tom, aby byli lidé, kteří byli postiženi konfliktem, udrženi tam, kde se narodili. Nebo v tom, aby bylo zamezeno novým vyostřením situace a lidé tam mohli žít za normálních podmínek?"

Expert dospívá k názoru, že migrace do prosperujících evropských oblastí není problémem, ale řešením, přičemž jistým, levným a výhodným pro všechny strany.

Mezi nedostatky je ale skutečnost, že přestěhovat se může jen ta část obyvatelstva, které bydlí v zóně konfliktu. Starší lidé nemohou odjet studovat a hledat si práci. Masová migrace práceschopného obyvatelstva nevyhnutelně vede k poklesu ekonomické aktivnosti na tom území. Zemím bude hrozit perspektiva pomalého ekonomického uhasnutí.

Kromě toho problémy vzniknou také v přijímajících státech. Migrační vlna vyvolá nespokojenost místního obyvatelstva. Tlak ze zón konfliktu se bude šířit i na ty země, kam přestěhovalci odjíždějí.

Odborník ovšem podtrhává, aby lidé nepřeháněli v rozměru těchto problémů, protože počet obyvatelstva konfliktních východoevropských regionů (právě Podněstří, Severního Kosova, Bosny) je docela malý. Podle něj se masová migrace z těchto zón lehce vmísí na pozadí celkového proudu pracovní migrace v Evropě. Přičemž kulturní podoba mezi evropskými státy značně usnadňuje integrační procesy, než jak je to v případě s běženci z Afriky a Blízkého východu.

Na závěr Maxim Samorukov ještě jednou zdůrazňuje, že mezinárodní prostředníci mají pochopit, že ve hlavních konfliktních východoevropských zónách mobilita obyvatelstva roste natolik rychle, a jeho počet klesá natolik prudce, že za jednu dvě generace na tom území nikdo nezůstane bez ohledu na výsledky regulování sporů. Znamená to, že je nejvyšší čas přejít od pomoci postiženým územím k pomoci postiženým lidem. Tím spíš, že žádnou zvláštní podporu nepotřebují — stačí jim jen udělit stejné možnosti, což mají místní obyvatele zemí, kam se přestěhují.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce