Když na konci 10. století Vikingové cestovali drakarou do Grónska, neměli kompas. V Evropě se objevil teprve koncem 16. století. Ale jak překonali 1600 námořních mil, aniž by se tři a více týdnů neodchylovali od kurzu?

„Vikingské ságy vyprávějí o tajemném nástroji Solstenen, s nímž by mohli určit pozici Slunce, které nebylo vidět v zamračeném nebo mlhavém počasí," vysvětluje archeolog Gabor Horvath.

Například v legendě o králi Olafovi (vládl Norsku v letech 955 — 1030) je mystický příběh o tom, jak král strávil noc v podivném rotujícím domě, kde viděl podivný sen o slunečním kameni:

„Král vzbudil lidi a oni nikde neviděli jasnou oblohu. Pak požádal Sigurdura, aby nám řekl, kde bylo v té době slunce. Ukázal jasný směr. Potom král přikázal přinést sluneční kámen, zvedl ho a spatřil, kde z kamene vyzařovalo světlo a díky tomu zkontroloval předpověď Sigurduru."

Popis připomíná nějakou pohádku, v roce 1948 však byla nalezena skutečná kopie disku Uunartok. V kombinaci se slunečním kamenem (Solstenen), sloužil podle pověsti jako hlavní navigační zařízení.

Vědci, kteří analyzovali texty legend a objevené artefakty si uvědomili, že jde o speciální sluneční hodiny se značkami označující strany světa a řezbami, které odpovídají změnám slunečních hodin, které závisí na rovnodennosti a slunovratu na jaře a v létě. Vzhledem ke správnému času a místu, což je v severní zeměpisné šířce kolem 61° od května do září, byla chyba pouze čtyři stupně. Je zřejmé, že Vikingové šli do Grónska v létě.

Pro práci s diskem Uunaratok byl zapotřebí sluneční kámen. Archeolog Thorkild Ramskou z Dánska v roce 1969 naznačil, že jde o druh přirozeného krystalu, který polarizuje světlo procházející skrze něj.

Připomeňme, že světlo procházející takovým krystalem se rozdělí na dva paprsky s různou polarizací. V souladu s tím jas obrazů závisí na polarizaci původního světla a liší se od sebe. Vikingové porozuměli tomuto vzoru a změnili polohu krystalu, dokud oba viditelné obrazy nepřijaly stejnou jasnost. Tato metoda je účinná i v mlhavém počasí.
Slunečním kamenem teoreticky mohl být turmalín nebo iolit.

Avšak výše popsané myšlenky byly pouze předpoklady. Vzdálenost je příliš velká aby bylo možné s takovými nástroji dosáhnout Grónska.

Nová studie ukázala, že to byl G. Horvath, kdo použil počítačový model mořské plavby z norského přístavu Bergenu do vesnice Hvarf na jižním pobřeží Grónska. Virtuální lodě zahájily svou cestu během jarní rovnodennosti nebo letního slunovratu. Oblačnost byla vybrána náhodně.

Poté program simuloval použití krystalů kalcitu, cordieritu, turmalinu a akvamarinu, s ohledem na skutečné parametry těchto minerálů s předem stanovenou četností. Cesta byla považována za úspěšnou, když loď dorazila k horám na pobřeží Grónska.

Program ověřoval směr každé tři hodiny a 92% lodí uskutečnilo své poslání. Je pravda, že pokud byl směr kontrolován každé čtyři hodiny, úspěšnost navigace prudce poklesla: méně než dvě třetiny lodí dosáhly místa příjezdu.