Film ke shlédnutí:

ZDE

Gibsonovy pašije- Recenze

Nepříliš vlídně přijímají zatím česká média příchod Gibsonova filmu "Umučení Krista". Někteří kritici namítají, že je příliš surový, že zfilmování neodpovídá výpovědi evangelií a nerozlišuje mezi zprávami jednotlivých evangelistů, že mluvená latina ve filmu má americkou výslovnost a že ji používají i ti, kdo by - vzhledem ke svému vzdělání a postavení - měli spíše mluvit řecky. Leckomu vadí, že film dostatečně nevyzdvihuje zmrtvýchvstání a jednostranně se soustřeďuje na Kristovo utrpení.

Debata o Gibsonově filmu se ostatně rozběhla dlouho před tím, než přišel do kin. V křesťanském prostředí se fronty rozdělily víceméně zřetelně podle pravolevého schématu, i když část (pravicových) evangelikálních protestantů se k němu staví kriticky. Když se (zejména katolická) levice rozhorlila nad nejrůznějšími technickými nepřesnostmi (velikost kříže), člověk se maně ptal, kde byli všichni ti kritici při uvedení Monty Pythonova Briana.

V posledních letech jsme i u nás mohli vidět zfilmovaný Ježíšův život ve více nebo méně radikálních interpretacích: tak Pasoliniho "Matoušovo evangelium" pojalo Ježíše jako sociálního buřiče, Rosselliniho "Mesiáš" (údajně - neviděla jsem ho) vyřazuje zázraky; na úrovni parodie se pohyboval "Život Briana" nebo Scorseseho "Poslední pokušení Krista", jež jeden z amerických komentátorů nazval "kompendiem postmoderních neuróz". Naproti tomu film "Ježíš", uvedený do českých kin v obnovené premiéře, má charakter spíše výukové ilustrace (to nemá být pohana - děti ho milují) než umělecké výpovědi. Také Zefirelliho vyprávění je spíše pečlivou, kultivovanou ilustrací.

Pašijový příběh

Gibsonův film se od všech uvedených filmů liší tím, že se soustřeďuje skutečně jen na pašijový příběh. Jeho film rozvádí dvanáct slov z Kréda: "Byl pro nás ukřižován za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben." To je vše.

Jsou to skutečně pašije - příběh utrpení Božího syna, který vykoupil člověka, když na sebe dobrovolně vzal jeho osud: neúspěch, úzkost, tělesnou bolest, pochybnosti, zahanbení před lidmi, pocit naprosté opuštěnosti a nakonec smrt.

Utrpení Páně se od počátku křesťanství těší zvláštní úctě. Už dva tisíce let se znovu vypráví o velikonočních svátcích, teologové mu od nejstarších dob věnují zvláštní kázání - Sermo de Passione Domini: utrpení Páně kázal ve starověku Jan Zlatoústý, Augustin Aurelius, papež Lev I., v raném středověku Bernard z Clairvaux. Vrcholný středověk je pak zlatou dobou "pašijové zbožnosti".

Důraz na úctu ke Kristovu utrpení je ale živý i v novověku. V sedmnáctém století založili bratři Jan a Pavel v toskánském Orbetellu řád pasionistů, jehož úkolem je právě "šířit úctu k utrpení Páně". Komunita, která má i ženskou větev, je činná v misiích na všech kontinentech. (Před několika lety se řád vrátil i k nám - polští řeholníci obhospodařují Kalvárii u Jaroměřic).

Celá tato zbožnost se přitom rozvíjí kolem stručných, snad až telegraficky stručných zpráv evangelistů. Na rozdíl od apokryfů jsou kanonické texty až puritánsky střízlivé.

Děj Gibsonova filmu, bohatý na narážky a detaily, se tedy opírá i o jiné prameny, především o mystické spisy dvou autorek: augustiniánské řeholnice Anny Kateřiny Emmerichové (1774 - 1824) a františkánky Marie z Agreda (1602-1665). Tak z "Hořkého umučení" Emmerichové je vzat například mimobiblický motiv balíku bílých pláten, který Pilátova žena podává Panně Marii a ta jimi vysušuje Ježíšovu krev na dlažbě. Motiv bílé tkaniny v ženských rukou se pak opakuje až k epizodě tradičně nazývané "Veroničina rouška": zdálo se mi, jako by spojoval ženské postavy do souvislé linie lítosti a soucitu. Z "Mystického města" Marie z Agreda je například vzata epizoda, kdy vojáci zahýbají konce hřebů, jež vzadu vyčnívaly, aby se tíží těla neuvolnily a nevytáhly. Zvedají proto kříž, aby jej obrátili, ale Ježíšovo tělo přesto nespočine na zemi (autorka to vysvětluje tím, že je na prosbu jeho Matky zadržují andělé, a to tak pevně, že si toho vojáci nevšimnou).

U žádné z obou autorek se nevyskytuje motiv havrana, který klove oko ještě žijícímu zločinci na vedlejším kříži. Lze jej snad vysvětlit citátem ze starozákonní knihy Přísloví 30, verš 17: "Oko, které se vysmívá otci a pohrdá poslušností matky, vyklovou havrani od potoka, nebo je sezobou supí mláďata..."

Římští padouchové

Postavy filmu hovoří několika jazyky, což odpovídá jazykové pestrosti na území tehdejšího římského impéria. Většina lidí v Palestině tehdy mluvila aramejštinou, kterou si Židé osvojili, tuším, v 6. století př. Kr. Hebrejština se udržela jen jako liturgický jazyk resp. jazyk posvátných textů, což film respektuje tím, že se Ježíš modlí hebrejsky. Vojáci hovoří americky vyslovovanou latinou, což evokuje postavy padouchů z akčních filmů. Překladatel, jezuita William Fulco, ostatně uvedl, že se pro řeč vojáků inspiroval některými obscénními nápisy z archeologických nálezů na místech římských ležení. Řečtinu vědomě nepoužil, i když byla v Ježíšově době hojně používána.

Pašijová zbožnost má více poloh. Má polohu symbolickou: vypráví se, že Ježíšův kříž byl postaven na místě, kde byla pohřbena lebka prvního člověka Adama, že Ježíšova krev byla zachycena do poháru, z něhož pil při poslední večeři, a trvale uchována. Tento poklad, "svatý Grál", je symbolem hlubiny evropských dějin a mystickým znamením Božího vtělení. Dále má pašijová zbožnost polohu morální: na Ježíšově utrpení se demonstruje velikost lidského hříchu. Má ale také, a možná především, polohu čistě lidskou. Vyprávění o Ježíšových bolestech a úzkostech, o žalu jeho matky, se spojuje se soucitem k utrpení obyčejného člověka. Jacopo da Todi ve 13. století líčí bolest Marie pod křížem jako lidský žal matky, která se dívá na umírající dítě: vidit suum dulcem natum moriendo desolatum, dum emisit spiritum - svého sladkého zrozenečka viděla k smrti zničeného, jak vydechuje duši...

Zbožnost a umění

Kříž s trpícím Kristem a Pieta - matka s mrtvým synem v náručí - to jsou centrální témata evropského malířství a sochařství, motiv matky, jíž se do náruče vrací mrtvý syn, byl nesčíslněkrát zhudebňován - sekvencí Stabat mater počínaje a národními písněmi konče: "Poležení nedám, moc tovaryšů mám, ve dne v noci kují tři kovové hřeby" - odmítá český kovář bloudící Marii, která význam hřebů ihned chápe a pláče...

Také moderní doba se s těmito tématy vyrovnává svými prostředky, tedy i prostředky filmovými. Filmové prostředky mají svou sílu i slabost: surové zacházení se zajatým Ježíšem odpovídá realitě, bylo běžné a lidé se na ně chodili dívat. Film je však nabízí z přílišné blízkosti i s detaily, které soudobý účastník neviděl. (Lze ovšem namítnout, že vize obou citovaných mystiček takové detaily uvádějí.) Také u Caravaggia, jehož Gibson doporučil kameramanovi Deschanelovi jako inspiraci, tak detailní záběry pochopitelně nejsou.

Trochu smutné je, že se žádný z našich českých kritiků, kteří inzerují svou religionistickou a teologickou erudici, nezamyslel nad tím, jestli brutálnost Gibsonova filmového jazyka nemůže být chápána teologicky. Oproti tomu dominikánský teolog Romanus Cessario (působí v semináři svatého Jana v americkém Brightonu) upozorňuje, že se Gibson během dvanáctileté přípravy na natáčení filmu zabýval také tím, co říká o utrpení Páně Tomáš Akvinský ve své Summě.

Páter Cessario říká, že "existují teologické důvody k vylíčení Kristova utrpení, byť takto excesivním způsobem. ...Tato ikonografická modifikace má oporu v dlouhé teologické tradici", píše. Jde o to, abychom zvážili cenu, kterou Kristus svou obětí zaplatil, a zejména abychom uvážili, že tato cena má vyvážit všechny hříchy světa, tedy i to zlo, které bude ještě do konce časů spácháno.

Od začátku debaty o Gibsonově filmu se vynořuje obava, zda zfilmované pašije neposílí antijudajismus, že je v souhře se současným (zejména evropským) antisemitismem reálná hrozba a neměla by být podceňována. Gibson si jí byl pochopitelně vědom a snažil se jí čelit: když se mu vzhledem k vymezení děje do filmu nevešel Josef z Arimatie, sympatizující s Ježíšem, rozvedl do neobvyklé šíře postavu Šimona z Kyrény, který nejdříve jen z donucení na sebe bere Ježíšův kříž (v souladu se zprávami synoptiků), ale pak (u Gibsona) se Ježíše zastává proti rozdivočelým vojákům.

Navíc se film snaží uchopit tradiční moment křesťanského učení o tom, že hlavním viníkem Ježíšovy smrti jsou naše lidské hříchy. (Například katolický "Katechismus z nařízení sněmu tridentského" ze 16. století, který je základem vyučování lidu až do nejnovější doby, říká: "Ohlíží-li se kdo tedy po příčině, proč Syn Boží přehořké utrpení podstoupil, shledá, že nejhlavnější toho příčinou byly, mimo dědičnou skvrnu prvních rodičův, všecky hříchy a nepravosti, kterých se lidé od počátku světa až do tohoto dne dopustili, a potom ještě až do skonání světa dopustí. ...A tuto vinu zajisté všickni na sebe uvalují, kdož do hříchův častěji padají.") Nejspíš proto v jedné scéně přitloukání Ježíšovy ruky ke kříži vystupuje sám Gibson, jehož ruka drží kladivo a hřebík.

Vidět, či nevidět?

Postava Marie má v Gibsonově filmu zcela zvláštní úlohu: není ani tak součástí děje jako očima, jimiž se na děj díváme. Jsou to oči trpící matky, ale také oči člověka, který tuší smysl věcí. Je stále přítomná, dívá se a dívá, a když v bolesti odvrátí zrak, za chvíli znovu zvedne oči. Proti ní se na křížové cestě vynořuje jiná hledící postava: androgynní ďábel, tato parodie ducha, která jednu chvíli v odporné parodii mateřství svírá v náručí človíčka se starým obličejem (je to "starý Adam", který má zemřít?). Ježíš, který vleče na Golgotu kříž ze dřeva, kříž svého zraněného těla i kříž své pochybnosti, má tak po jedné ruce Marii, po druhé ďábla.

Gibson je filmař: snaží se překročit jazyk obrazem, jehož význam je na řadě míst mnohovrstevný (jako člověk zhýčkaný dnešní technikou jsem si víckrát přála, abych mohla některý ze záběrů vrátit a zamyslet se nad ním).

Chápu námitky některých křesťanů, že film zastiňuje utrpením zmrtvýchvstání. Ale je to možné vidět i jinak: místo triumfu navozuje film pokoru. Bůh, který se stal člověkem, na sebe vzal nejen tělesné utrpení, ale i tíseň ducha, ba i pochybnost, zda to všechno vůbec má smysl. Tato pochybnost je stále s námi a Gibsonův film ji nechce oslabovat ani řešit.

Bývá zvykem na konci článku o filmu říci, zda stojí za vidění. Domnívám se, že ten, kdo překoná úzkost a odpor z tak detailního zobrazení lidského utrpení, by si měl dát tu práci a shlédnout film víckrát. Rozklíčovat všechny narážky a symboly není napoprvé možné ani pro diváka, který pašijový příběh dobře zná.