Média po celém světě hádala, jak se jugoslávské PVO, používající zastaralé sovětské protiletadlové raketové komplexy, podařilo zničit nejnezranitelnější letadlo na světě. Byly vyslovovány ty nejneuvěřitelnější verze, dokud se neukázalo, že hlavní síla sovětských protiletadlových komplexů byla právě v jejich stáří.

Během téměř dvaceti let provozu americké vojenské letectvo ztratilo šest Nočních jestřábů. Ke všem případům došlo následkem technických poruch nebo chyb pilotů a ani jedna ztráta nebyla spojena s bojovou činností. Americké velení si bylo neustále jisté absolutní nezranitelností letadel vůči radiolokačnímu systému protivníka.

Večer 27. března 1999 Noční jestřáb pilotovaný Dalem Zelkem (ten měl mimochodem slovinské kořeny) vyletěl k provedení úkolu. Když se nacházel něco přes dvacet kilometrů od jednotky, podařilo se ho registrovat. Zamířit na cíl se však podařilo až na třetí pokus. Ve 20:55 hod. americký pilot zpozoroval blížící se k němu raketu. Uviděl ji pozdě: letadlo bylo neobratné a nebylo možné jím manévrovat. K jeho štěstí raketa vybuchla vedle, ale letadlo se velmi silně otřáslo. Hned po první raketě se objevila druhá a Zelko se katapultoval. Jednotka za několik minut opustila stanoviště.

Úlomky sestřeleného letadla spadly blízko vesnice Budžanovce přibližně 40 km od Bělehradu. K pátrání po pilotovi byli vysláni vojáci, policie a také místní obyvatelé, ale jemu se podařilo se ukrýt v příkopě a dočkat se záchranné a pátrací skupiny, která ho pak odvezla.

Tentýž večer srbské televizní kanály odvysílaly, jak se veselí místní obyvatelé radují u úlomků amerického letadla. Následující den USA oficiálně přiznaly ztrátu nezranitelného F-117, ale neuvedly žádné podrobnosti, jakým způsobem o letadlo přišly.

A tento moment byl nejzajímavější. Vždyť po Pouštní bouři vznikl neotřesitelný dojem o nezranitelnosti letadla vůči PVO. Právě proto první verzí vysvětlující jeho ztrátu byla verze o vzdušném boji. „Neviditelné letadlo" bylo údajně sestřeleno srbským pilotem na MiG-29, kterému se podařilo navázat s „jestřábem" „oční kontakt".

Sami Srbové mnohoznačně mlčeli a odvolávali se na vojenské tajemství. Prý existují prostředky i proti zázračným zbraním, ale prozrazovat je nebudeme. Několik let po válce Zoltán Dani, velitel jednotky, která sestřelila „jestřába", začal aktivně dávat interview tisku a ochotně vyprávěl, že se zvláště připravoval k boji s „neviditelnými letadly" a údajně určitým způsobem zdokonaloval S-125, ale odmítl prozradit toto tajemství. Mimochodem, jakási „zdokonalování" vyvolávala u odborníků spíše úsměv. Dani očividně zveličoval své zásluhy. „Zdokonalovat" komplex samostatně určitě nemohl.

Spory o to, jak konkrétně bylo sestřeleno „neviditelné letadlo", trvají dosud. Světlo do případu nevnášejí ani rozporuplná interview přímých členů jednotky PVO, která sestřelila letadlo. Jeden říkal, že letadlo registrovali díky moderní termovizi. Druhý tvrdil, že zafungoval sovětský radar. A třetí — že se jim podařilo předem zjistit trasu letadla, které každý den létalo ve stejnou dobu po této trase, a naplánovali zapnutí radaru na tuto dobu.

Populární se stala verze, že síla technologie spočívá v jejím stáří. Američané projektující „neviditelné letadlo" se zaměřili na modernější krátkovlnné radiolokační systémy a následkem toho se letadlo stalo zranitelné vůči starším dlouhovlnným radiolokačním prostředkům. Ale není to tak jednoduché.

PVO Iráku během operace Pouštní bouře měla ve výzbroji systémy Kub a S-125, podobné jugoslávským. Fungovaly proti obyčejnému letectvu dokonce lépe než jugoslávské, ale na „jestřáby" nestačily. Neexistují dokonce ani jednoznačná potvrzení toho, že během tohoto konfliktu byl F-117 alespoň jednou registrován a ostřelován.

Proč se Srbům podařilo to, co se nepodařilo Iráčanům? Částečně za to mohou i sami Američané. Během operace Pouštní bouře, jelikož to byla první vážná zkušenost „neviditelných letadel", Američané věnovali velkou pozornost bezpečnostním opatřením. Piloti dodržovali přísné radiomlčení, létali pouze v noci, aby vyloučili jejich vizuální odhalení, trasy letů se pravidelně měnily, piloti byli ostražití.

V Jugoslávii se chovali mnohem uvolněněji. Soudě podle všeho po Iráku byli sami přesvědčeni o nezranitelnosti F-117. Během prvních dnů dokonce létali stejnými trasami a ve stejnou dobu. Možná se Srbům podařilo jednu z těchto tras zjistit. A možná měli prostě štěstí a prostě zapnuli radar právě ve chvíli, kdy se jeden z „jestřábů" nacházel pouze něco přes dvacet kilometrů od bojové jednotky.

Jde o to, že neviditelnost — to je ne zcela správný termín, vymyšlený PR a novináři. Odborníci nazývají taková letadla nenápadnými. To je mnohem přesnější. I „neviditelné letadlo" mohou zcela dobře zachytit radary. Veškerý rozdíl spočívá v tom, že obyčejné letadlo bude zachyceno na mnohem větší vzdálenost, zatímco nenápadné na kratší vzdálenost. V tom spočívá i hlavní přednost stealth technologií. Jinými slovy — kdo první uviděl, ten první vystřelil. Ve většině případů může nenápadné letadlo objevit objekt PVO dříve, než bude samo zaregistrováno.

Náhodou nebo úmyslně, ale Srbové zaregistrovali letadlo právě v té chvíli, kdy bylo maximálně bezbranné a mohli ho pozorovat. Stříleli prakticky na blízkou vzdálenost a stihli vystřelit dvě rakety dříve, než pilot zpozoroval aktivitu RLS. Ve chvíli zásahu se letadlo nacházelo pouze 13 km od odpalovací základny. Podle měřítek PVO to není prostě blízko, to je velmi, velmi blízko.

Po této události Američané změnili taktiku a opět začali věnovat velkou pozornost bezpečnosti drahých letadel. Trasy letů se teď pravidelně měnily a „jestřábi" létali plnit úkoly pod ochranou stíhaček, které v případě nutnosti zaútočily na odhalené objekty PVO.