Zvýšení počtu intelektuálů a vzdělaných lidí ve vládě šedesátých let bylo natolik významné, že někteří sociologové mluví o povstání vzdělané třídy. Na tom měl podíl radikalismus studentů šedesátých let, jejichž demografickou základnou byl nástup generace „baby-boomers“ (silných ročníků z dob konjunktury) do „velkého života“. O mírně řečeno nejednoznačné roli této generace v dějinách USA by mělo být podrobněji projednáno zvlášť. (Zde stačí citovat název knihy, kterou vydal v loňském roce Cannon Gibney „Generace sociopatů. Jak baby boomers změnili Ameriku“, a přízvisko, jaké sociolog dal této generaci – „generace potvor“, „prase v hadím doupěti“)

Nyní se omezím na potvrzení dvou momentů. Zaprvé: od roku 1946 do roku 1964 se v USA narodilo 76 milionů Američanů, ve skutečnosti to byla populační exploze. Zadruhé: ekonomický blahobyt umožnil poskytnout velmi vysoké části „baby-boomers“ vysokoškolského vzdělání – v roce 1960 bylo v USA 2 tisíce vysokých škol, v nichž pracovalo 235 tisíc učitelů. Mezi lety 1955 a 1974 ukazatele růstu procenta obyvatelstva s vysokoškolským vzděláním v USA se jednoduše přeplnily a to platí nejen pro mladé muže, ale i pro dívky, které budou hrát velkou roli ve „studentské revoluci“, v šíření subkultury mládeže a samozřejmě ve feministickém hnutí. Od roku 1950 do roku 1960 se počet studentů zvýšil o 47% a od roku 1960 do roku 1970 o dalších 168%! Jinými slovy, v zemi se najednou objevilo mnoho mladých lidí, přičemž podle Jacka Goldstona jakmile počet mladých lidí přesáhne 25%, je společnost v závažných otřesech, v konfliktu mezi „dětmi“ a „otci“.

Zásady, hodnoty a chcete-li sociální instinkty rodičů „baby-boomers“ byly podníceny dvěma událostmi, dvěma faktory: Velkou hospodářskou krizí následovanou tvrdými třicátými léty a světovou válkou. Odtud jejich touha po stabilitě, bezpečnosti, pořádku, pracovním úsilí. Na rozdíl od nich „baby-boomers“ vyrostli v dobrých časech, v dobách společenské „prosperity“, „lenivosti“, atd. Jak zdůrazňuje Fischer, byli orientováni na spotřebu, za níž se nejčastěji neočekávalo pracovní úsilí; nepoznali tvrdou školu života, kterou prošli jejich rodiče. Žádná generace v historii Ameriky se nepovažovala za výjimečnou, mající nezadatelná osobní práva (včetně růstu dobrých životních podmínek), žádná – s výjimkou „baby-boomers“. Mezi těmito hyper-individualistickými „baby-boomers“ bylo obzvlášť mnoho ambiciózních žen. Tato generace odmítá většinu hodnot a cílů svých rodičů (současně z nich pumpuje vše, co se jen dá), demonstruje svůj kolektivní narcismus, vášeň pro konzumerismus (často v asociální formě) a otřásá základy americké společnosti. Nicméně politická a ekonomická situace v zemi to umožnila.

Jako poznamenává Anna Oakley, od poloviny let 1960 začala průměrná míra zisku byznysu v USA klesat, a to pokračovalo až do počátečních let osmdesátých. V roce 1960 se hospodářská krize dostala do souběhu s krizí politickou (korupce, vraždy hlavních politických osobností, včetně prezidenta USA), společenskou (studentské a černošské nepokoje) a s krizí americké imperiální moci (Kuba, Vietnam). V důsledku toho Amerika v šedesátých letech přešla od „veliké společnosti" k nemocné společnosti s podkopanými zákony a pořádkem. Vyvrcholením byly události z roku 1968, kdy se studenti-baby-boomers utrhli docela. Atentát na Martina Luthera Kinga a následné nepokoje černochů, vražda Roberta Kennedyho, vpád do Vietnamu – Američané mohli sledovat v televizi, jak se Vietnamci snaží proniknout na americké velvyslanectví v Saigonu – to vše bylo faktorem a pozadím nepokojů mezi mládeží. Navíc všemu aktivně podkuřoval tisk, který, jak poznamenal Christopher Kaiser, věnoval zvláštní pozornost nejvíce radikálních skupinám studentů představujícím absolutní menšinu, byť velmi do očí bijící. Od občanské války v letech 1861-1865 nebyla Amerika tak rozdělená jako v šedesátých letech. Toto rozdělení bylo demonstrativně kulturní, nakolik subkultura mládeže byla od roku 1960 ponořena do rocku, sexu a drog doprovázených sexuální revolucí, která oddělovala sex od lásky, rodiny a zodpovědnosti, a narkorevolucí podle přikázání Timothy Learyho. Narkotématika rychle pronikla do populární hudby. Jak poznamenal Mark Kurlansky („Rok 1968, který šokoval svět“), již album Beatles „Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band“ odráželo v hudbě, v textech a dokonce i na obalu experimenty členů skupiny s drogami.

V 60. letech se změnily i vzory mužnosti – normální muže nahradily dlouhovlasé kreatury – ale i ženskosti: jeden z paradoxů sexuální revoluce byla móda podvyživených asexuálek. Nicméně základ celé této asociálnosti byl konzumerismus v jeho nejradikálnější podobě – tyto „revoluční“ formy přijímají konzumerismus jako hodnotu a behaviorální dominantu, ale odezní, zatímco konzumerismus zůstane a rozkvétá bujarými barvami v letech 1970-1980 a potom roste dál už jako zcela sociální, a nikoliv asociální, fenomén.

Můžeme říci, že pokud šedesátá léta a začátek sedmdesátých let znamenala radikální fázi formování nové elity, pak sedmdesátá léta byla fází konzervativní. Samozřejmě ne všichni rebelové 60. let zaujali konzervativní postoje, jen menší část; ne všichni se zbláznili a po té uklidnili v 70. letech, a opět menší část z nich utvořila novou vzdělanou elitu, nicméně byla to radikální šedesátá léta a konzervativní sedmdesátá léta, která se stala „primárním vývarem“, z něhož se zrodila budoucí „nová vyšší třída“ (NVT) stoupající „po kostrách“ tradiční střední třídy. Nejprve se vyšplhali do „horních pater“ staré střední třídy a poté se změnili ve zvláštní sociální a demografickou kategorii, která si zmonopolizovala a podmanila řadu profesí a sesadila střední a vyškolenou část dělnické třídy na dolní příčky socioekonomického žebříčku.

Tomu, že to „vystudovaná inteligence dokázala“, velmi přispěla informační a komunikační revoluce ve vědecko-technické sféře a neoliberální kurz („reaganomika“) v socioekonomické oblasti. V důsledku toho se tato nová střední třída změnila v novou vyšší střední třídu, nebo jednoduše v novou vyšší třídu – neoburžoazii. David Brooks měl pravdu: byl tak dokončen proces slučování hodnot kontrakultury šedesátých let a buržoazního hlavního proudu. Lze to říci jiným způsobem: kontrakultura ze šedesátých a počátku sedmdesátých let se objektivně stala prostředkem k vytvoření či krystalizaci nových buržoazních skupin adekvátních nové etapě vývoje americké a západní společnosti jako celku. Vypreparovaná kontrakultura se nikoliv paradoxně stala pro část vzdělané menšiny sociální zbraní v boji za místo pod sluncem proti části staré buržoazie (ale jen velmi malé části) a hlavně proti staré střední třídě a proti vzdělaným dělníkům.

V kritice buržoazních hodnot existuje například značný rozdíl mezi lidmi jako Sinclair Lewis, Thorstein Veblen, John Dos Passos, nebo Ernest Hemingway na straně jedné a kontrakulturní kritikou na straně druhé. Kontrakultura s jejím ultra-individualismem, narcismem, pohrdáním dělníky či „průměrem“ byla dobře přizpůsobena k tomu, aby si ji systém přivlastnil, absorboval a uhasil tak nepokoje. „Vzhledem k tomu, že buržoazie si přizpůsobila kulturu 60. let 20. století,“ píše David Brooks, „každé takové povstání ztratilo na aktuálnosti. Když bohémské symboly spolykal hlavním proud, ztratily svůj kontrakulturní patos.“ A celý tento patos se nakonec v retrospektivě ukázal jako nástroj mladé, dravě egoistické frakce střední vrstvy v boji za to, aby se povýšila nad základní masu téže vrstvy.

Časem se v rukou této vrstvy kontrakultura „materializovala“ v podobě jednoty zisku, renty a informačně mocenské kontroly, a to cestou kariéry, turismu a „objevování vlastního já“, především opět v kariéře a získáváním prestižní práce. „Bell věřil, že má před sebou úpadek buržoazie,“ píše Brooks, „ale vzniká spíše dojem, že buržoazie prožívala nové zrození pozřením bohémy a sama se bohémou stala vstřebáním její tvůrčí energie.“ Zde si Brooks protiřečí, protože sám ilustruje netvůrčí charakter „bobo“ – buržoazního bohémského typu. A netřeba mluvit ani o novém zrození, jako spíše o velmi specifickém obrození, v němž si rub a líc vyměňují místa. Bobo – to je stejné „nové zrození“ buržoazie, jako monetizace v případě kapitalismu, čili degenerace a úpadek. Nicméně zdá se, že bodrý důchodový věk si na několik desetiletí buržoazie ve formě „bobo“ zajistila.

Syntéza kontrakultury a buržoaznosti dala vzniknout novým společenským kodexům, jako prostředku odříznutí sociálně odlišených lidí od společného koláče, nové společensko-politické korektnosti a nové hierarchie, která je mnohem pevnější a dravější než v šedesátých a sedmdesátých letech a spojená s přítomností/absencí prestižní práce, prestižní formy odpočinku a života, jinými slovy – se strukturou každodenního života postaveného na specifickém vkusu a tento vkus plodícího.

David Brooks detailně popisuje každodenní život a vkus bobo-elity. Začíná jednoduchým postřehem: zařadím se, píše, do obyčejné americké školy a pak do elitní školy. V první s dětmi ve věku 7-10 let uvidím ženy a muže ve věku 28-32 let poněkud staré, zatímco v elitních školách tak budou vypadat ženy starší 30 let nebo dokonce 40 let a u mužů to obecně může být i 50 let. Pokud ve starých bohatých rodinách ženy rodily ve stejném věku jako ženy prostých lidí, představitelky NVT rodí ve věku 30-32 let a ještě starší. Postoj k porodnosti, stejně jako celkově ke zdraví (hladina cholesterolu, tlak, dieta apod.), a potažmo i ke sportu, je u NVT velmi zvláštní.

Noví zbohatlíci žijí v kvalitativně odlišném světě informací ve srovnání s tím, v jakém žila stará bohatá honorace i v jakém žije současný americký průměr. Běžní lidé téměř nečtou noviny, často prostě nechápou, co se v nich píše, zato se hodně dívají na televizi (35 hodin týdně), ale nikoliv na zprávy, nýbrž na talk show, ve srovnání s nimiž se programy vysílané pod sloganem „Blbý a ještě blbější“ zdají být vrcholem intelektuální hry.

Zvláštní místo v životě NVT zaujímá plánování budoucnosti dětí: studují v elitních školách mezi sobě podobnými a jsou v zásadě odříznuty od skutečného života obyčejné Ameriky. Z elitních škol postupují na elitní univerzity. Jak ukázal J. Soares ve své práci „Power of privilege“, v 90. letech 79% studentů vysokých škol a univerzit prvního stupně, tj. nejprestižnějších a nejbohatších, pocházelo z horních 25% americké společnosti, zatímco z dolních 25% – pouze 2%. V elitních školách se špička vaří ve vlastní šťávě, její vzdělání je zásadně odříznuto od každodenních zkušeností běžných lidí.

Ve srovnání se šedesátými léty se sociálně ekonomický třídní profil americké vysoké školy dramaticky změnil. Problém už není jen v penězích, ale v něčem jiném. Vlivem špatné a nízké úrovně amerických škol dětem z nižších a dokonce i z nižších středních vrstev schází kromě peněz dostatečné kulturní a intelektuální schopnosti ke studiu na elitních univerzitách – a dokonce i abstraktně logické uvažování pro výuku na technických a přírodovědných fakultách a rozvinutý jazyk pro vzdělávání v humanitních oborech.

Když jsem v roce 2007 přednášel na jedné z amerických univerzit (velmi prestižní), seznámil jsem se s profesorem filozofické fakulty této univerzity. Na mou otázku: „Patrně vaše fakulta není moc populární? Kdo se v dnešní Americe zajímá o filozofii?“ jsem dostal následující odpověď: „Filozofie skutečně zajímá jen málo lidí. Ale fakulta je populární. Zde vás naučí tomu, co se neučí ve škole a co je nezbytné pro byznys, službu v administrativě a politickou kariéru – totiž umění racionálně myslet, jasně a přesně vyjadřovat vlastní názor a přesvědčivě argumentovat.“ Je třeba poznamenat, že ztráta umění dialogu je na Západě, včetně USA, spojena nejen se vzděláním, ale také s odumíráním politiky jako takové. Christopher Lasch, autor pozoruhodných děl („Kultura narcismu“, „Povstání elit“ atd.) přímo říká, že „ztracené umění dialogu je důsledkem depolitizace společnosti, včetně zmizení skutečných a věcných politických debat a jejich nahrazení politickou talk show, to je urážka lidské a občanské důstojnosti tupou hokynářskou žumpou. Depolitizace má ještě jeden důsledek: konec profesionální žurnalistiky, její transformace buď na matoucí pisálkovství, nebo na propagandu. Není náhodou, že se stále častěji objevují knihy s názvy jako „Konec žurnalistiky" (vydal A. Charles), „Prodejní novináři“ (Udo Ulfkotte), „Sexualizace médií“ (Debra Merskin) a další.

Návrat k filozofii jako k prostředku racionální a logické gramotnosti pro lidi ze „střední třídy“ vyvolává otázku: není toto ukazatel degradace masového vzdělávání v USA? Teď tady nemluvím o degradaci naší školy – střední i vysoké – jako následku inkluze, státních maturit, „systému Bologna“ a mnohého dalšího – to je samostatná záležitost. V tomto kontextu je pro nás důležitá jiná věc: současná americká škola upevňuje mentálně komunikativní sociální (sociobiologické) rozdíly mezi novými vyššími a nižšími vrstvami a tato mezera, tato segregace, narůstá a získává téměř kastovní charakter.

Uvedená segregace se projevuje také tím, jak a kde se zabydlují různé sociální skupiny. Například v New Yorku se NVT soustřeďuje v Upper East Side mezi 59. a 96. ulicí (ti, kteří navštívili New York, vědí, že zde prochází Muzejní míle, jsou zde nejluxusnější hotely, obchody atd.). Tam žijí lidé s vysokými příjmy a vysokou úrovní vzdělání, zatímco na sever od Central Parku žije populace zastupující 67% dospělého segmentu, která nedokázala dokončit střední školu (9. až 12. třídu high school) a dosáhnout středního ročního příjmu 39 300 dolarů. Ve skutečné, nikoliv čistě statistické, realitě musíte od toho odečíst téměř polovinu na daně a dostanete chudobu.

Chcete-li žít na Manhattanu, musíte mít příjem od 80 tisíc do 160 tisíc dolarů. A to je víc, než má představitel „střední třídy“. Samozřejmě vymezení „střední třídy“ není dáno pouze kvantitativními finančními ukazateli. „Střední třídu“ je natolik těžké určit, že je čas vzpomenout si na odpověď soudce Nejvyššího soudu USA Pottera Stewarta na otázku, jak on sám rozpozná, co je pornografie a co ne: „Já to poznám, když to uvidím“ («I know it when I see it»). A přesto má „střední třída“ kvantitativní charakteristiku. Podle Pew Research Center zahrnuje „střední třída“ ty dospělé, jejichž roční příjem na tříčlennou rodinu se pohybuje od 45 tisíc dolarů do 90 tisíc dolarů (údaje za rok 2006). Jinými slovy, drtivý počet příslušníků „střední třídy“ nemá na Manhattanu co dělat. A pokud uvážíme, že téměř polovina padne na různé daně, pojištění atd., situace se stává ještě smutnější. Jak uvádějí očití svědci, jestliže se v Americe rozvádějí páry s příjmem 80 000 dolarů, předmětem sporů jsou dluhy a proces rozvodu se často změní na to, co Trifonov nazval „bitvou koster nad propastí“. Pokud jsou příjmy větší než 80 tisíc dolarů, pak se dělí peníze, majetek atd. a takový proces probíhá často klidněji, ačkoli samozřejmě ne vždy. Ale zpět k „nové vyšší třídě“.

Od šedesátých let do počátku devadesátých let začínal roční příjem horních 10% amerických rodin na 200 tisících dolarech. V letech 1994-1995 se v dolní části této skupiny rodinné příjmy zvýšily z 233 tisíc na 433 tisíc dolarů. V roce 2010 se individuální roční příjmy horních 10% Američanů v produktivním věku pohybovaly od 199 tisíc do 441 tisíců dolarů. Podívejme se na platy konkrétních funkcionářů. V roce 2010 bral řadový kongresman 169.300 dolarů; Člen kabinetu – 191.300; soudce Nejvyššího soudu – 208.100, mluvčí parlamentu – 217.400.

Příjmy NVT společně se získaným vzděláním, kontakty a způsobem života izolovaly její zástupce od zbytku Ameriky (stejně jako část vyšších vrstev, která NVT – a systém – obsluhuje: vědce, novináře, showmany, režiséry Hollywoodu, herce „první kategorie“ atd.). Zástupci americké NVT jsou blíže k lidem téhož typu a postavení v západní Evropě a v Japonsku, než k americké střední vrstvě, a co teprve pak k dělníkům.

Pokračování...