Esa tohoto pluku prošla válkou ve Španělsku, bojovala na sedmi frontách a sestřelila celkem 445 letounů.

První vítězství

Německé a finské průzkumné letouny vytrvale testovaly obranu Leningradu a snažily se odhalit pozice protiletadlových kanónů a letišť. Slepě bombardovat dobře bráněné město by bylo šílenství. Nebe severního hlavního města tehdy chránil 7. stíhací letecký korpus protivzdušné obrany, v rámci kterého působil i 19. stíhací pluk, a své první vzdušné vítězství vydobyl 6. července 1941.

Poručík Dmitrij Titorenko na I-16 sestřelil německý průzkumný letoun Ju-88D poblíž vesnice Bezzabotnoje. Sovětský letec vzlétl do výšky 4 500 m, zavěsil se nepříteli za ocas a dvěma přesnými dávkami mu zničil levé křídlo. Letoun spadl, ale pilotům se podařilo katapultovat a dostali se do sovětského zajetí. Brzy nato si štáb stíhací skupiny prohlížel německou mapu, kterou se podařilo zachránit z letadla. Na mapě byly modrou tužkou vyznačeny trojúhelníky kolem letišť Kerstovo, Kotly, Komendantskij, Gorskaja, Kasimovo a dalších. Bylo jasné, že se nepřítel připravoval zaútočit na síť letišť kolem Leningradu. Titorenkovo letecké vítězství pomohlo zachránit před německým úderem většinu letounů. Za tento boj poručík dostal Řád rudého praporu.

První lovci

Důstojníci 19. leteckého pluku od ledna 1944 byli první ve vzdušných silách, kdo si osvojil taktiku „volného lovu". K tomuto období si sovětští letci již obhájili dominanci ve vzduchu a aby ji udrželi, tak si vzali do výzbroje taktiku, kterou dříve používali pouze Němci. Na „volný lov" šli jen ti nejzkušenější letci. Žádný konkrétní úkol neměli. Velitelství pouze vyznačilo okruh, kde měli působit, a až ve vzduchu piloti samostatně vyhledávali letouny nepřítele a rozhodovali, zda budou útočit, nebo ustoupí, zda budou pronásledovat nepřítele, nebo ne. Každý pár letců měl vlastní okruh. Již během druhého až třetího letu se piloti dokázali skvěle orientovat ve své zóně působnosti. Často „lovce" naváděly na cíl skupiny působící na zemi, jež odhalovaly stíhačky nebo bombardéry, které letěly v malé výšce.

Například 19. dubna 1945 pár letců Alexandr Kumaničkin a Sergej Kramarenko (oba byli hrdinové Sovětského svazu) u Kostrzynu nad Odrou zaútočil na dvě „čtyřky" německých stíhaček FW-190. Vzdušný souboj byl rozhodnut během několika okamžiků: Kumaničkin sestřelil vedoucí letoun jedné skupiny a Kramarenko velitele druhé skupiny. Němci pochopili, že na ně zaútočili volní lovci, až když dva Focke-Wulfy vybuchly ve vzduchu. Piloti zbylých šesti nepřátelských letounů zpanikařili a stáhli se.

První akrobatická skupina

Právě ode dne, kdy byl vytvořen 19. letecký pluk, začínají dějiny legendárního 237. gardistického proskurovského centra letecké techniky. Světoznámí Rorýsové a Ruští rytíři jsou přímými potomky volných lovců. V srpnu 1945 176. stíhací pluk byl přemístěn na leteckou základnu Těplyj Stan. Letci cvičili samostatnou a skupinovou leteckou akrobacii, účastnili se přehlídek v nebi nad Moskvou a osvojovali si proudové stíhačky. V létě 1950 piloti 176. stíhacího leteckého pluku na letecké přehlídce v Tušino poprvé předvedli skupinový let „pětky" na nejnovějších letounech MiG-15. Na stejných strojích sovětští veteráni bojovali v nebi nad Severní Korejí proti americkým letcům na „Sabrech" a sestřelili 107 nepřátelských letounů. Čtyři důstojníci tohoto pluku dostali za tuto misi Rád hrdiny Sovětského svazu.