Ač se Brusel a bankéři snažili udržet co nejdéle u moci Partito democratico, po posledních volbách nejdříve vedené Mattheem Renzim a později jeho šlechtickým následovníkem Paolem Gentillonim, byl výprask od voličů exemplární. S 18,7 % se socialisté, kteří se sociálnem nemají už nic společného, propadli jako většina současných evropských sociálně-demokratických stran na nejnižší historické minimum. Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. Prakticky se udrželi pouze ve střední Itálii – v krajích Emilia Romagna a Toskánsko.
Levá strana deklaruje levicové hodnoty s tím, že se jejich pojetí ovšem značně liší u tzv. liberální levice a u nesystémového Hnutí 5 hvězd. Potere al popolo (Moc lidu), Liberi e uguali (Svobodní a rovní) a PD sledují neomarxistickou pseudoagendu lidských práv, které jsou přiznávány menšinám a imigrantům, podporují LGBT agendu, přitom ochrana zájmů většiny Italů stojí stranou. Když už nemá co říct Komunistický manifest a dělníci se ne a ne spojit, je potřeba jiné ideologie. Dnes nuceného multikulturalismu nebo falešné agendy lidských práv, platné ovšem jak pro koho a rozhodně ne pro místní kriminalitou a nezaměstnaností sužované italské obyvatelstvo. Zajímavé je, že dokonce čtyři subjekty prosazují ve svém programu bezpodmínečný základní příjem. V levém dolním kvadrantu žlutě Grundeinkommen. Zřejmě oněch slibovaných 780 eur měsíčně sehrálo v jižní části Itálie u nezaměstnané mládeže a chudší části starší populace svou roli.
Splnil Mario Draghi stejnou úlohu jako guvernér Anglické centrální banky Montagu Norman před II. světovou válkou? Viz náš článek Smrt na splátky. Jak guvernér Norman vedl Evropu na cestu zániku v letech 1924-1933. Itálie není Řecko. V jejím případě by Trojka složená z MMF, ECB a Evropské komise nemohla uspět. To, co téměř zničilo Řecko, nešlo naordinovat Itálii, poněvadž by to byl konec eura a tím i celého evropského projektu.
Jedno je jisté: Dluhy nemohou růst do nekonečna rychleji než hospodářství. Aby se jich politika zbavila, sází na inflaci. Když ta nepřijde v důsledku globalistické politiky otrocké práce, a to ať už v nových evropských východních koloniích, Africe, či Asii a současně v důsledku nadvýroby poháněné konzumem nepotřebných krámů na dluh, nastoupí vyvlastňování. Máme co do činění s typem ekonomiky, která se doslova urvala ze řetězu a se kterou nemá lidstvo žádnou zkušenost. To, co provádí Evropská centrální banka, lze nazvat kriminální činností. ECB je nejdůležitější, nikým nekontrolovanou a nedemokratickou institucí, která disponuje skutečnou a neomezenou mocí nad státy Evropské unie.
Itálie dnes vykazuje státní dluh ve výši 2 256,1 mld. eur, s nárůstem o 36,6 mld. proti roku 2016. To je oficiální údaj bez nákupů italských státních dluhopisů. Pokud by se započítala tato bratrská pomoc Maria Draghiho své zemi, činil by státní dluh místo vykazovaných 134 % nejméně 157 % a mířil by v roce 2020 na 177 %, stejně jako dluh Řecka! Italové by položili euro. Jenomže i my, ač nejsme členy eurozóny, jsme se stali obětí her finančníků, viz znehodnocování koruny ČNB, jehož cílem bylo udržení kurzu eura. Co s těmi dluhopisy z předlužené euroźony pak ČNB udělá, až o ně nikdo nebude stát, ví Bůh. Svatý Mario Draghi! No jistě, i Němci se cítí podvedeni, normálně se tomu totiž říká defraudace. Pro Itálii je však nákup státních dluhů Evropskou centrální bankou dávkou kyslíku, která udržuje pacienta při životě. Bez ní by Itálie byla již dávno v konkurzu a euro historií. Ovšem Němci, ti ať zaplatí všechno - stačí se podívat na tyto dva obrázky: Němci aktuálně dosáhli rekordní výše pohledávek u ECB v zúčtovacím systému Target 2 ve výši 900 miliard euro!
Naopak země jižní eurozóny mají vůči systému pouze závazky, které nikdy nevyrovnávají: Zejména Itálie dluží vůči systému Target 2, který odporuje všem zákonům zdravého účetnictví, 50 procent, tedy 433 miliard.
Na další salda se lze podívat ZDE. Němci jsou šampióny v ekonomice EU, však také mají koho ždímat. Jednak své vlastní německé pracovníky, jejichž reálné jednotkové mzdy nerostou adekvátně k růstu produktivity práce, jednak otrockou pracovní sílu z bývalého východního bloku. Ale hlavní pobídkou, která roztáčí toto neoliberální šílenství ženoucí jeden národ proti druhému, je uvolněná monetární bankovní politika a nízké úrokové sazby.
Finančníci jsou pět předvojem inkubace jakéhosi nového druhu nacismu, který vzniká na základě zákona o negaci negace. Čím více, a to dennodenně, připomínají mainstreamová média vinu Němců za II. světovou válku a provádějí vymývání mozků, aby byli Němci a Rakušané poslušnými vykonavateli plánů elit, tím více živí podhoubí nové nenávisti v Evropě. U Italů, Řeků i Španělů je to očividné. Nemají německé turisty rádi, byť se jejich turistický průmysl bez nich neobejde. Mario Draghi pomohl dočasně Itálii, udržel euro „za každou cenu“, ale tu cenu poznáme v blízké budoucnosti. Itálie je na tom mizerně, ale má alespoň slunce. Němci mají zdánlivě silnou ekonomiku, ta však neslouží německému lidu. A tak jim zbývají už jenom antidepresiva.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
Související články: