Radomír Malý nám v předvelikonočním čase připomíná, že přes všechno společenské a politické šílenství okolo nás je tu něco, k čemu se můžeme obrátit, abychom nalezli klid, pokoj a ochranu

Stat Crux, dum volvitur orbis… Kříž stojí, i když svět je v pohybu…

Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“.

Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.

Kříž je věčnost

Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže.

Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku.

Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost.

Čtěte ZDE: Kříž: Nejvznešenější symbol lidských dějin. V čem spočívá jeho význam? Válka proti křesťanství již také na vrcholcích Alp. Jednejme jako rytíři! Boj o základy civilizace v předvečer velkého svátku

Ještě tu jsou

Je to skoro zázrak, že po všech bojích proti sv. víře, po všem úsilí zničit kříž jako znamení spásy, po veškeré úporné realizaci Voltairovy rouhačské výzvy „Odstraňte tu šibenici!“, kříže stále zdobí krajinu nejateističtější země Evropy. Na tom nic nezměnilo ani protikatolické běsnění po r. 1918, ani nacistické programové odstraňování křížů ze škol, ani čtyřicetiletá komunistická ateistická agitace, ani konzumně materialistický liberalismus polistopadové éry.

Kříže jsou tady a stojí.

Antický básník Vergilius napsal, že Řím nepřátelé nezničí, „dokud bude vestálka stoupat na Kapitol.“ Vergilius byl pohan, vyznavač falešného náboženství. Přesto ale jeho uvažování nepostrádá logiku. Společnost, v níž je výrazně přítomen sakrální symbol, má jakousi jistotu stability.

Pro nás ale kříž není jenom „sacrum“, ale také připomínkou nekonečné, nepochopitelné a šokující Boží lásky k nám, lidem, lásky, která neváhala podstoupit krutou smrt pro naši spásu.

Znamení kříže

Na kamenné nebo dřevěné kříže narazíme přitom (zatím ještě) díky Bohu častěji než na zajíce či veverku. Kéž by nikdo z nás, tradičních katolíků, neprošel kolem Božích muk lhostejně, bez střelné modlitby typu „Pozdraven buď svatý kříž, na němž umřel Pán Ježíš…,“ případně stačí i prosté znamení kříže a pozdrav „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ 

A snažme se připojit také modlitbu smíru za všechny urážky, rouhání a devastace, jichž se tomuto symbolu naší spásy dostalo v minulosti a dostává v současnosti. Spousta křížů je také dnes ničena při rozorávání polí, při rozšiřování vozovky nebo stavbě dálnice. Prosme za obrácení těchto lidí.

Vergiliova slova o vestálce, stoupající na Kapitol, lze – s notnou dávkou nadsázky – aplikovat na kříže v české krajině. Dokud zde budou stát, dokud na ně turista při bloudění lesy, poli a lukami pokaždé narazí, není to ještě s naší vírou, ale ani s naším národem, nejhorší.

I kdyby bylo českých praktikujících katolíků mizivé procento, dokud naši krajinu zkrášlují kříže, stále je zde nějak tajemně přítomen spící duchovní potenciál víry, který lze probudit.

Zdroj.

Tagy článku