Tři muži, kteří dali rozkaz

Letos je 73. výročí konce druhé světové války - nejkrvavější a nejhorší války v dějinách lidstva vůbec. Válka zapříčinila v roce 1945 vznik OSN, jejímž cílem je chránit svět před podobnými událostmi v budoucnu. Prvním právním úkonem této celosvětové politicko-bezpečnostní organizace byla Charta OSN, která byla inspirací pro definici genocidy v Ženevských konvencích z roku 1948.

Soudní řízení v Norimberku a Tokiu byla uspořádána jako „poslední bitvy“ za spravedlnost, jako vůbec první tribunály pro válečné zločince a masové vrahy na světě, včetně nejvyšších státníků a politiků. Nicméně ani 73 let po druhé světové válce stále nedostáváme uspokojivou odpověď na zásadní morální otázku, která zní: Stanuli všichni váleční zločinci z 2. světové války před spravedlností a byli postaveni před soudní tribunály v Norimberku a Tokiu? Nebo alespoň ti, kteří po válce neunikli z veřejného života. Zde si ukážeme pouze jeden případ z 2. světové války, který musí být charakterizován jako genocida, za níž jsou přímo zodpovědné jisté známé osobnosti: Drážďanský masakr z roku 1945.

Na starém tržišti ve východoněmeckém městě Drážďany, po spojeneckém bombardování 13. února 1945

Bombardování Drážďan v roce 1945 bylo zajisté jedním z nejničivějších leteckých útoků během 2. světové války, ale také ve světových dějinách masivního vojenského ničení a válečných zločinů proti lidskosti. [1] Hlavní a nejničivější letecký nálet provedly v noci z 13. na 14. února bombardéry britského královského letectva, kdy 805 válečných bombardérů zaútočilo na město Drážďany, které bylo až do té doby chráněno před podobnými útoky především ze dvou důvodů:

1. Město mělo nesmírně obrovský celoevropský kulturní a historický význam jako jedno z nejkrásnějších „muzeí pod širým nebem“ v Evropě a pravděpodobně také jako město s nejkrásnějším barokním architektonickým dědictvím na světě. [2]

2. Město postrádalo geostrategický, ekonomický a vojenský význam.

Po leteckém útoku následovaly další tři podobné nálety za denního světla, které nyní provedly bombardéry 8. americké letecké armády. Spojenecký (ve skutečnosti Spojené království a USA) vrchní velitel, americký pětihvězdičkový generál Dwight D. Eisenhower (1890-1969), dychtil po tom, aby se spojenecké síly spojily s rychle postupující sovětskou Rudou armádou na jihu Německa. Z toho důvodu se Drážďany náhle staly místem velkého strategického významu coby centrum spojení, přinejmenším v očích Eisenhowera. Nicméně o Drážďanech se v té době vědělo, že je to město, které je zaplaveno až 500 000 německými uprchlíky z východu. Nejvyššímu velení UK-USA bylo jasné, že jakékoli masivní letecké bombardování města bude mít za následek mnoho lidských životů a způsobí lidskou katastrofu.

Rozhodnutí, zda zahájit masivní letecké nálety na Drážďany či nikoli, nebylo pouze na Eisenhowerovi, neboť nesmíme zapomínat, že Eisenhower byl pouze vojenským velitelem (stratég v řečtině), nikoli politikem. Nepochybně otázka Drážďan v lednu - únoru 1945 nebyla jen vojenského rázu, ale měla také politický a lidský rozměr. Proto společně se spojeneckým vrchním velitelem byla přímá morální a lidská zodpovědnost za drážďanský masakr v roce 1945 na britském premiérovi Winstonu Churchillovi (1874-1965) a také na americkém prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi (1882-1945).

Tito tři muži se však nakonec shodli na tom, že nevyhnutelně vysoký počet obětí v Drážďanech by mohl přispět ke zkrácení války, což byla z technického hlediska pravda. Za jednu noc a jediný den bombardování bylo zničeno přes 30 000 budov a o počet těch, kteří byli zabiti během bombardování a při následných požárech, se stále vedou mezi historiky spory; některé odhady hovoří až o 140 000 obětech. Zde je třeba poznamenat, že pokud by byl tento odhad pravdivý, znamenalo by to, že během drážďanského masakru v roce 1945 bylo zabito více lidí, než během útoku na Hirošimu v srpnu 1945 (okolo 100 000 obětí, což byla třetina z celkového počtu obyvatel Hirošimy před útokem).

„Bombarďák Harris“ a „atomový Harry“

Jedna osoba, která byla přímo zodpovědná za přeměnu Drážďan na krematorium pod širým nebem - neboť město bylo bombardováno zakázanými hořlavými bombami pro masivní destrukci (Saddám Husajn byl v roce 2003 napaden aliancí NATO kvůli údajnému a nakonec falešnému obvinění, že vlastní přesně takové zbraně, tedy zbraně hromadného ničení) - byl „bombarďák Harris“, velitel britského královského letectva během bombardování Drážďan. „Bombarďák Harris“ byl ve skutečnosti Arthur Travers Harris (1892-1984), který velel bombardérům britského královského letectva v letech 1942-1945. Narodil se v Cheltenhamu, vstoupil do britského královského leteckého sboru v roce 1915, a poté bojoval jako voják v jihozápadní Africe. V letech 1939-1942 byl velitelem 5. skupiny, poté se stal vrchním velitelem této skupiny. Jde o to, že to byl právě Arthur Travers Harris, který tvrdohlavě požadoval a obhajoval masivní bombardování Německa, neboť zastával myšlenku, že tento postup přivodí úplné zničení Německa (včetně civilního osídlení), jenž nakonec přinutí Německo ke kapitulaci, aniž by spojenecké síly musely podniknout rozsáhlou pozemní vojenskou invazi. Klíčovým faktem je, že strategie „bombarďáka Harrise“ získala plnou podporu britského premiéra Winstona Churchilla, z něhož se z toho důvodu stal politik, který požehnal a oficiálně povolil masivní letecké masakry v legální formě genocidy, tak jak je popsáno v poválečné Chartě OSN a dalších mezinárodních dokumentech o ochraně lidských práv (např. Ženevské úmluvy z roku 1949).

Avšak byli to právě „bombarďák Harris“, Dwight Eisenhower, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill, kteří proměnili bombardování vybraných cílů - jako byly dopravní systémy, průmyslové oblasti nebo ropné rafinérie - na masivní ničení celých částí městského osídlení, které tak přeměnili na „krematoria pod širým nebem“, a to vůbec poprvé v historii právě v Drážďanech, městě se vzácným historickým dědictvím (dnes by byly předválečné Drážďany na seznamu UNESCO jako chráněné místo světového dědictví), které bylo srovnáno se zemí během jediné noci a jednoho dne. [3]

Arthur Harris

Tento úspěšný postup spojenci brzy zopakovali v dalších německých městech, [4] jako byl např. Würzburg - město s hustou středověkou zástavbou, které během jedné březnové noci v roce 1945 explodovalo při ohnivé bouři, kdy bylo z 90% zničeno centrum města, které nemělo žádný strategický význam. [5] Avšak strategické bombardování městského osídlení během 2. světové války dosáhlo vrcholu zničením Hirošimy a Nagasaki na základě rozkazu amerického prezidenta (demokrata) Harryho Trumana - „atomového Harryho“ (1884-1972) - který dal souhlas ke svržení atomových bomb na tato dvě japonská města za účelem ukončení války proti Japonsku, aniž by došlo k dalším ztrátám na životech amerických vojenských jednotek, a trval na bezpodmínečné kapitulaci Japonska [6].

„Poslední bitva o spravedlnost“ a „drážďanští řezníci“

Jedním z nejzřetelnějších výsledků 2. světové války byla zajisté „bezpříkladná destruktivita. To bylo nejvíce viditelné ve zničených městech Německa a Japonska, na nichž se jasně ukazuje, že masové letecké bombardování (jedna z hlavních inovací 2. světové války) zničilo mnohem více životů a budov, než při bombardování španělských měst během španělské občanské války“. [7] Na základě tohoto i jiných důvodů jsme přesvědčeni, že mnoho spojeneckých vojenských i civilních osobností s rozhodovací pravomocí z 2 světové války mělo stanout před spravedlností a být postaveno před soudní tribunály v Norimberku a Tokiu společně s Hitlerem, Eichmannem, Pavelićem a mnoha dalšími. Stará moudrost praví, že vítězové píšou dějiny a přepisují historiografii.

Místo toho, abychom viděli Dwighta Eisenhowera, Winstona Churchilla, Franklina D. Roosevelta (FDR), Harryho Trumana nebo Arthura Traverse Harrise před soudními tribunály v Norimberku a Tokiu - aby byli obviněni ze zločinů proti lidskosti a z genocidy, stejně jako byli obviněni němečtí nacisté: představitelé NSDAP a vysoce postavení vojenští důstojníci, němečtí průmyslníci, policisté, právníci a lékaři - dokonce i 73 let po ukončení 2. světové války čteme a učíme se politicky přikrášlené životopisy válečných zločinců, kteří zničili Drážďany, Hirošimu a Nagasaki, a o nichž se hovoří jako o národních hrdinech, bojovnících za svobodu a ochráncích demokracie. [8] Například v žádném oficiálním životopisu Winstona Churchilla není napsáno, že je zodpovědný za etnické čistky německých civilistů v roce 1945, ale víme, že britský premiér jasně slíbil Polákům, že dostanou po válce etnicky vyčištěné území od Němců. [9]

Pokud byl Norimberský proces (1945-1946) „poslední bitvou“ za spravedlnost, [10] potom byl neúplný. Navíc dva největší zabijáci, kteří měli na svědomí bombardování Drážďan - Churchill a Eisenhower - byli po skončení války jmenováni ve svých zemích podruhé premiérem (Churchill) a prezidentem (Eisenhower).

V dějinách světa bylo hodně (západních) „řezníků“, ale pouze malé ryby (z Balkánu) jsou oficiálně označeny touto nálepkou.