Na investigativní žurnalistiku lze pohlížet jako na šňůru vzájemně propojených kroků: motivaci "krále" - získávání informací prostřednictvím pěšáků - jejich zpracování do potřebné formy - použití produktu.
Bylo by krásné, kdyby "hra" byla křišťálově čistá a vedla k odstranění podvodů, zločinů a okrádání společnosti. Aby k tomu mohlo dojít, musela by existovat jasná vazba mezi investigativní činností novinářů a činností státních zástupci a policií.
Slovenský příklad vzbuzuje řadu pochybností. Tamní orgány nekonají, ledaže se objeví (možná Sorošem) financovaná skupina, která jako sedm statečných vtrhne do vesnice a začne dělat dobro?
Panama Papers (české nebo slovenské) státní orgány nezajímají? Jsou tyto orgány tak neschopné, že přenechávají pole působnosti investigativním novinářům a reagují až když se schyluje k nějakému skandálu?
Rozhraní mezi vlastnictvím informací (získaných například v rámci investigativní žurnalistiky) a povinnosti oznámit možný trestný čin je nejasné. Jakou roli hraje vlastník medií, respektive šéfredaktor?
Existuje i mravní rovina, známá jako "padni, komu padni". Padnout má politickému protivníkovi.
Stačí si připomenout serii "mini detektivek", které měly diskreditovat kapitalistu Babiše, nebo pečlivě načasované uvolňování odposlechů anonymem zvaným Šuman. Babišovo trestní oznámení bylo policií odloženo.