„My jsme se zavázali k tomu, že v roce 2020 dosáhneme (výdajů na obranu ve výši) 1,4 procenta (hrubého domácího produktu, HDP). Já v tuto chvíli mohu sdělit, že ta čísla k tomu nevedou, takže já budu dělat všechno proto, abychom naplnili svůj slib dvou procent v roce 2024, protože by to bylo celkem ostudné, pokud by se to nestalo," uvedla ministryně.

Loni na obranu Česko utratilo zhruba 1,1 procenta HDP.

V roce 2014 na summitu ve Walesu se členové NATO zavázali, že nebudou omezovat své vojenské výdaje a do deseti let se dostanou na úroveň 2 % HDP.

Z 28 členů NATO v roce 2016 však pouze pět — USA, Řecko, Polsko, Estonsko a Spojené království — splnilo své závazky o udržení výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. Letos to bude už osm takových zemí.

Podle stavu k roku 2016 USA stále nesou nejvyšší náklady, jejich srážky činí 3,61 % HDP.

Na druhém místě se usadilo Řecko 2,38 % HDP. Následuje Velká Británie (2,21 %), Estonsko (2,16 %) a Polsko (2 %).

Ostatní země utrácejí na kolektivní bezpečnost méně, než stanovují závazky v rámci Aliance. Německo utratilo 1,19 % HDP, Francie 1,78 % a země jako Kanada, Slovinsko, Belgie, Španělsko a Lucembursko přidělovaly méně než 1 % HDP.

Pokud závazky o udržení výdajů na obranu nedodržuje většina zemí NATO, proč by se zrovna Češi měli stydět? Je růst výdajů na obranu opravdu tak důležitý pro bezpečnost země? Bezpečnostní analytik a odborník na mezinárodní vztahy František Škvrnda poskytl Sputniku komentář.

Podle vašeho názoru, požadavek NATO na zvýšení výdajů na obranu odpovídá současné situaci v oblasti bezpečnosti?

Požadavek zvyšování vojenských výdajů zejména ve spojení s požadavkem 2% HDP na vojenské účely v státním rozpočtu patří mezi velké politické mýty a nástroje mediální manipulace v bezpečnostní oblasti. Uvedu tři výhrady.

Zaprvé, nikdo neumí racionálně zdůvodnit, kdo (který salonní úředník či generál) to vymyslel. Možná se to dá pěkně účetnicky sledovat a vyhodnocovat, ale vše nasvědčuje tomu, že jde o ideu z kruhů vojensko-průmyslově-finančního komplexu, která jim má zajistit zisky.

Zadruhé jde o požadavek, který je v příkrém protikladu k principům ekonomického neoliberalismu, panujícího na Západě již více než 30 let. Důkazem je také to, že s tímto požadavkem se ztotožnil i kritik předchozí politiky USA — jejich nový prezident D. Trump. Každý „západní neoliberální-demokratický" stát by měl sám zvážit, bez diktátu NATO, kolik potřebuje na své vojenské výdaje, neboť na žádnou jinou oblast výdajů státu takto striktně stanovená hranice není.

Zatřetí proti komu musí vydávat státy NATO, které nepředstavují ani 10% světové populace, více než polovinu všech výdajů na vojenské účely ve světě. Pokud je NATO tak silné, jak tvrdí, tak vojenské výdaje by logicky zvyšovat nemuselo. Ať se na to díváme z jakéhokoli zorného úhlu, vždy vychází to, co jsem již uvedl v první výtce, že vůbec nejde o bezpečnost lidí, obyvatel, ale v první řadě o zajištění zisků vojensko-průmyslově-finančního sektoru.

Bude-li zvýšení výdajů na obranu podle požadavku NATO citelné pro ekonomiky takových zemí jako Slovensko nebo Česko?

Částka navýšení, která by byla o něco méně než 1% HDP, sama o sobě nemusí v podmínkách ekonomiky fungující s jeho mírným nárůstem způsobovat starosti. Věc se však má celkem jinak, pokud vezmeme v úvahu stav státních financí a to, že stále není dost prostředků pro školství, zdravotnictví a sociální péči, ale ani na rozvoj dopravní a dalších infrastruktur. Půjde vlastně o ochuzení občanů státu, o zhoršení kvality jejich života.

Lze doplnit i to, že neoliberálové v některých státech tlačí na vyrovnaný státní rozpočet. Požadavek NATO na zvyšování vojenských výdajů je třeba z tohoto úhlu pohledu hodnotit jako škodlivý a nepřijatelný.

Není pro bezpečnost Evropy důležitější činnost Evropské unie v oblasti obrany? Zejména rozhodnutí o založení evropské obranné unie.

NATO formálně vzniklo jako nástroj „ochrany" západní Evropy před socialismem sovětského typu. Změnilo se však v nástroj nátlaku a kontroly americké vojensko-politické mašinérie, která se po rozpadu bipolarity sofistikovala. V nových členských státech dokonce proniklo i do jejich nevojenských struktur mnohem hlouběji než ve starých státech v dobách studené války.

EU v současnosti akutně potřebuje jiný systém bezpečnosti a obrany, než nabízí NATO pod diktátem Washingtonu. Kromě patologických rusofobů (mediálně politicky a zřejmě i jinak štědře podporovaných západními nadnárodními vojenskými výrobci a s nimi spojenými kruhy) se v současné EU málokdo obává ruského vojenského útoku. Nebezpečí hrozící EU v roce 2018, jsou zcela jiná, než byla v roce 1949, kdy vzniklo NATO, které se však svého zastaralého vojenskostrategického zaměření nechce vzdát. Proto stále hledá nějakého „velkého" nepřítele. To, co ohrožuje EU, musí řešit ona sama, bez toho, aby byla pod tlakem „nápadů" NATO, řízeného z Washingtonu.

Jedinou cestou je proto zcela samostatná obranná i vojenská politika EU, která bude vycházet z jejích zájmů, situace, problémů a hrozeb, kterým musí čelit. Osobně si myslím, že příznivou situaci pro tento krok vytváří i brexit. I když vezmeme v úvahu ekonomický potenciál Velké Británie a některé právní a socioekonomické komplikace, které vzniknou po jejím odchodu z EU, přestane v ní působit jako danajský dar (trojský kůň) USA. Projevilo se to také v tom, že Londýn blokoval jakékoli pokusy o samostatné kroky EU v oblasti bezpečnosti a obrany. Otevírá se cesta k vytvoření bezpečnosti kontinentální obrany Evropy v 21. století, která je i zárukou její stability a rozvoje.

Před Mnichovskou bezpečnostní konferencí česká ministryně obrany uvedla, že bude především diskutovat o otázkách migrace a terorismu. Je vojenská Aliance schopna odolat těmto hrozbám?

Zejména migrace je mnohostranný a složitý socioekonomický fenomén, na který nelze efektivně reagovat vojenskou silou. Podobně i charakter terorismu jako bezpečnostní hrozby vyžaduje jiné postupy v boji proti němu, než jen vojenská síla.

Je potřeba kriticky říci, že současná vlna migrace (ve velké míře i nelegální) do EU (ale i širší na celém světě) je mimo jiné způsobena i válkami, které nesmyslně vedou (a vedly v tomto století) USA a některé další členské státy NATO na Středním východě a v Afghánistánu, jakož i jejich agresivními (nejen vojenskými) aktivitami v dalších státech a regionech.

Zajímavé je, že největší vlna terorismu v jeho dějinách se zvedla v Iráku v důsledku agrese USA a koalice „ochotných". V těchto podmínkách vznikl i Islámský stát, zatím jediná teroristická organizace, které se podařilo dočasně nastolit svou vládu nad uceleným územím. Jistě terorismus představuje pro EU vážnou hrozbu, ale NATO není tím nástrojem, který nás před ním ochrání.

A migrace z Blízkého východu i jinde z Asie a Afriky poklesne až poté, co tam přestanou války vedené a opakovaně skrytě podporované Západem. Kromě toho musí přestat i narůstající asymetrie dělby bohatství, v níž navíc chudnou nejen státy rozvojového světa, ale také stále více lidí na Západě (to bylo možná i jedním z hlavních důvodů vítězství D. Trumpa v prezidentských volbách v USA, což neoliberální mediálně politické kruhy do poslední chvíle odmítaly připustit a pak v tom začaly hledat „ruskou" stopu).

Souhrnně lze říci, že hlavním nástrojem pro eliminaci migrace a terorismu je výstup EU z vlivu USA a NATO. Mělo by to být doprovázeno i návratem k ideám sociální spravedlnosti a solidarity, které dominovaly v evropské integraci před příchodem agresivních a arogantních neoliberálů, ale také k jejich prosazování v rámci řešení současných problémů globální bezpečnosti. EU by měla přispět ke změně systému bezpečnosti, kde se v první řadě stále spoléhá na anglosaskou koncepci brutálního uplatňování síly.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce