V roce 1967 plukovník Kaddáfí zdědil jeden z nejchudších národů v Africe; nicméně do doby, než byl zavražděn, přeměnil Libyi na nejbohatší národ Afriky. Libye měla nejvyšší HDP na obyvatele a nejvyšší průměrnou délku života na kontinentu. Pod hranicí chudoby žilo méně lidí, než v Nizozemsku.

Libye je dnes, po intervenci NATO v roce 2011, zkrachovalým státem, ekonomika je v troskách. Vzhledem k tomu, že vládní kontrola je chabá, a dostává se do rukou bojovníků milicí, byla výroba ropy téměř zastavena.

Různé milice - místní, kmenové, regionální, islamistické nebo zločinecké - které zaplavily Libyi po intervenci NATO, se nedávno sešikovaly do dvou soupeřících frakcí. Libye má nyní dvě vlády, a to jak s vlastním předsedou vlády a parlamentem, tak s armádou.

Na západě země převzaly islámské spojenecké milice kontrolu nad hlavním městem Tripolis a dalšími městy, a vytvořily vlastní vládu, přičemž vypudily parlament, který byl zvolen v létě.

Oproti tomu na východě země byla „legitimní“ vláda, ovládaná antiislamistickými politiky, vykázaná do Tobruku, vzdáleného 1 200 km, kde už nic neřídí.

Po pádu Kaddáfího administrativy došlo k naplnění těch nejhorších scénářů: Všechna západní velvyslanectví byla zrušena, jižní část země se stala rájem pro teroristy a severní pobřeží střediskem pro obchodování s migranty. Egypt, Alžírsko a Tunisko uzavřely hranice s Libyí. V pozadí toho všeho se velmi rozšířilo znásilňování, vraždy a mučení, dokreslující obraz zkrachovalého státu.

Amerika je zjevně znechucená dvěma neschopnými vládami v Libyi, a tak nyní podporuje třetí sílu, kterou představuje generál Khalifa Haftar - dlouhodobé aktivum CIA - který se chce stát novým diktátorem v Libyi. Haftar, který se v 80. letech rozkmotřil s Kaddáfím a žil roky v Langley ve Virginii (USA), poblíž ústředí CIA, kde mu také CIA poskytla výcvik, se účastnil řady akcí, vedoucích ke změně režimu, které zorganizovaly USA, včetně předčasně ukončeného pokusu o svržení Kaddáfího v roce 1996.

V roce 1991 deník New York Times oznámil, že Haftar mohl být jedním z „600 libyjských vojáků, které agenti amerických zpravodajských služeb vycvičili pro sabotáže a jiné partyzánské dovednosti… aby tak mohli vyplnit přání Reaganovy administrativy sesadit plukovníka Kaddáfího“.

Haftarovy jednotky v současné době bojují s ozbrojenci ze skupiny Ansar al-Šaría (odnož Al-Káidy), aby získaly kontrolu nad Bengházím, druhým největším městem v Libyi. Skupinu Ansar al-Šaría vyzbrojili Američané během vojenské akce NATO, zaměřené proti plukovníkovi Kaddáfímu. Ještě v dalším příkladě se Američanům vymstilo, že podporovali teroristickou skupinu Ansar al-Šaría: Nedávno totiž USA obvinily tuto skupinu z  brutální vraždy amerického velvyslance Stevense.

Haftar má v současné době logistickou a leteckou podporu USA, protože jeho frakce plánuje otevřít převážně světskou Libyi západním finančníkům, spekulantům a investicím.

Snad největším zločinem Kaddáfího v očích NATO bylo jeho přání upřednostnit zájmy pracujících před zahraničním kapitálem, a dále jeho snaha o vybudování skutečně silných Spojených států afrických. Ve skutečnosti však došlo k tomu, že v srpnu 2011 prezident Obama zabavil 30 miliard dolarů z centrální banky Libye, které Kaddáfí vyčlenil na založení afrického MMF a Africké centrální banky.

Západ rozhodně neměl v roce 2011 v úmyslu pomoci libyjskému lidu, který již tehdy dosáhl nejvyšší životní úrovně v Africe, ale vyhnat Kaddáfího, zavést loutkový režim a získal kontrolu nad přírodními zdroji Libye.

Za dobu 40 let Kaddáfí prosazoval ekonomickou demokracii a využíval znárodněného ropného bohatství na financování progresivních programů sociální péče pro všechny Libyjce. Za Kaddáfího vlády Libyjci měli nejen bezplatnou zdravotní péči a bezplatné vzdělání, ale také elektřinu zdarma a bezúročné půjčky. Nyní se díky zásahu NATO zdravotnictví nachází na pokraji zhroucení, protože tisíce filipínských zdravotnických pracovníků opouští zemi, vysokoškolské instituce na východě země jsou zavřeny, a v Tripolisu, kdysi tak prosperujícím městě, často dochází k výpadkům proudu.

Jednu skupinu, která nesmírně trpěla kvůli bombardování Libye ze strany NATO, tvořily ženy. Na rozdíl od mnoha jiných arabských zemí měly ženy v Kaddáfího Libyi právo na vzdělání, zaměstnání, rozvod, držení majetku a také mohly mít příjem. Rada OSN pro lidská práva ocenila Kaddáfího za podporování práv žen.

Když se plukovník dostal v roce 1969 k moci, na univerzitách bylo jen minimum žen. Dnes tvoří více než polovinu studentů vysokých škol v Libyi právě ženy. Jeden z prvních zákonů, který Kaddáfí v roce 1970 vydal, byl rovnocenný plat v rámci rovnocenného pracovního zákona.

V současné době nový „demokratický“ libyjský režim omezuje práva žen. Nové vládnoucí kmeny jsou svázány tradicemi, které jsou silně patriarchální. Chaotická povaha současné libyjské politiky také umožnila rozšíření extrémistických islámských skupin, které pohlížejí na rovnost pohlaví jako na zvrácenost západu.

Před třemi lety aliance NATO prohlásila, že mise v Libyi byla „jednou z nejúspěšnějších v dějinách NATO“. Pravdou je, že západní intervence v Libyi, Iráku a Sýrii způsobily jen kolosální neúspěch. Nezapomínejme na to, že předtím, než došlo k západní vojenské intervenci ve všech těchto třech národech, byly to nejmodernější a nejvíce světské státy na Blízkém východě a v severní Africe, kde ženy měly nejvyšší práva a největší životní úroveň.

Dekáda neúspěšných vojenských výprav na Blízkém východě způsobila, že americkému lidu vznikl dluh ve výši mnoha bilionů dolarů. Nicméně jedna skupina nesmírně profitovala z nákladných a smrtících válek - americký vojensko-průmyslový komplex.

Budování nových vojenských základen přináší americké vojenské elitě miliardy dolarů. Jak poukázal Will Blum, následně po bombardování Iráku Spojené státy postavily nové základny v Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Spojených arabských emirátech, Ománu a Saúdské Arábii.

Po bombardování Afghánistánu Spojené státy začaly budovat vojenské základny v Pákistánu, Kazachstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu.

Po bombardování Libye vybudovaly Spojené státy nové vojenské základny na Seychelách, v Keni, v Jižním Súdánu, v Nigeru a Burkině Faso.

Vzhledem k tomu, že Libye stojí na vrcholu strategického průsečíku afrického, středovýchodního a evropského světa, ovládání této země Západem bylo vždy pozoruhodně účinným způsobem, jak projevit moc ve všech těchto třech regionech i mimo ně.

Vojenská intervence NATO možná byla ohromným úspěchem pro americkou vojenskou elitu a ropné společnosti, ale pro obyčejné Libyjce se tato vojenská akce zřejmě skutečně zapíše do dějin jako jeden z největších nezdarů 21. století.