Existují základní a nepřekonatelné rozpory mezi demokracií a arabsko-islámskou kulturou, mezi které patří:

•  Zatímco demokracie je založena na nadřazenosti jednotlivce, arabsko-islámská kultura je založena na nadřazenosti skupiny – ať už jde o vesnici nebo velkou rodinu. Individuální arab nebo muslim nemá mimo skupinu žádnou identitu, ta patří skupině, které dluží svou loajalitu. To je jeden z důvodů, proč byl bratrovražedný konflikt epidemický mezi araby napříč jejich historií.


• Demokracie je založena na vzájemné dohodě, pluralismu a přesvědčování. Rozdíly se řeší diskuzí a vzájemnými ústupky a dohody jsou obvykle dodržovány. Naopak, islámská kultura je založena na přednosti nátlaku. Dohody mezi rivalovými frakcemi neukončují nepřátelství, a proto jsou takové dohody jen na krátkou dobu.


• Svoboda je jednou ze dvou hlavních zásad demokracie. To neplatí pro arabsko-islámskou kulturu, která je přísně autoritářská a jejíž média jsou řízena vládou.


• Na rozdíl od demokracie, jejíž hlavním principem je rovnost, arabsko-islámská kultura je přísně hierarchická. Vrchní vedení je základním principem islámské teologie.


• Demokracie je obecně považována za proces – „pravidla hry“ – tím, že různí jednotlivci usilují o své soukromé zájmy a mají různorodý „životní styl“. Naopak arabsko-islámská kultura váže každého na hmotné hodnoty předepsané v Koránu.
  

  
  



• Zatímco demokratické společnosti jsou soustředěné na současnost, arabsko-islámská kultura existuje orientovaná věčnost obarvenou událostmi minulosti a sny o budoucnosti.


• Na rozdíl od demokracie, která je ponořena do sekularismu, arabsko-islámská kultura je zakořeněna v náboženství. Radikální oddělení náboženství a politiky, které je v demokracii, je cizí u islámských režimů.


• Mírové tendence a publicita, které se nacházejí v demokracii, jsou ve významném kontrastu s militantností a disimulací, které jsou charakteristické pro islám. Zvažte hodnocení profesora Yehoshafata Harkabiho, kdysi šéfa izraelské vojenské zpravodajské služby.

Profesor Harkabi označuje islám za „bojující“, „expanzní“ a „autoritářské“ vyznání. Přiznává, že „myšlenka džihádu je v islámu zásadní,“ v důsledku čehož jsou „nenávist“, „nepřátelství“ a „konflikt“ endemické pro arabskou kulturu.

Kromě toho můžeme citovat arabskou socioložku Dr. Soniu Hamady, které píše: „Arabové obvykle hledají vnější příčiny své frustrace. Oni dávají přednost tomu, aby obviňovali některé obětní beránky. Navíc, lhaní je rozšířeným zvykem mezi Araby a oni mají malou představu o pravdě.“

Viděno v tomto světle, demokracie v arabsko-muslimském světě je něco, co si můžeme přát, ne očekávat.

Zdroj