Asi jako rozhodnout se, zda zůstat v upadající a chátrající zoo, kde máte zajištěné žrádlo (byť jeho kvalita jde dolů…), ale žádnou svobodu, a volnou přírodou, kde máte svobodu, ale sehnat žrádlo je kapánek náročnější.
Já volím svobodu ve volné přírodě. Jak to říkal ten Donald? Lepší jeden den lvem než sto let ovcí? No já nepotřebuju být zrovna šelmou, raději volný jako pták…, ale furt lepší lev než euro-ovečka.

Proto na mě ekonomické strašení eurofanatiků neplatí, i kdyby bylo stokrát pravdivé, jsem totiž za svobodu ochoten platit! Radši běloruský důchod než cenzuru, islamizaci, gender a multikulturní vymývání mozků na školách!

Patřím ještě ke generaci, mající základní povědomí o biblických příbězích. Starověcí Izraelité, když žili v egyptském otroctví, také měli dvě možnosti. Mohli zůstat, životní úroveň pro ně až tak špatná nebyla…, ovšem být dál v otroctví…, nebo odejít, byť je poté čekala ekonomická nejistota, symbolizovaná pověstnými čtyřiceti lety na poušti.

Takže nemá smysl se handrkovat, jak moc nás odchod z EU ekonomicky zasáhne. Mnohem podstatnější je otázka: Český národe, jsi ochoten za svou svobodu platit, bude-li to nutné, nebo chceš raději zůstat v cizím područí, aby sis udržel ekonomické jistoty, třeba nevalné, ale přece jen jistoty? Já za sebe říkám: raději být chudý, ale svobodný, než být otrokem všech možných eurozákazů, euroregulací, euromultikultury…, a to ani kdyby mi nabízeli trojnásobek německého průměrného platu! Nejsem kšeftman, který je ochoten prodat svou důstojnost za jidášských „třicet stříbrňáků“…, bohužel si tímto vůbec nejsem jistý např. u Babiše, obchodníka tělem i duší.

Je potřeba si uvědomit, že ne jen konzumem živ je člověk, že existují mnohem důležitější hodnoty, jež si za eura ani za dolary nekoupíte…, jako je vlastní důstojnost, hrdost, sebeúcta, úcta k tradicím, rodině, předkům…, na což bohužel čím dál víc lidí vlivem konzumní propagandy až příliš zapomíná a vše přepočítává na výši platu/důchodu či cenu másla, které ovšem k životu až tak nutně nepotřebujeme.

Mimoděk jsem si vzpomněl na tu pohádku, kterak jakýsi nemocný král hledá košili šťastného člověka, která jediná ho může uzdravit. Hledá, hledá, zkouší košile různých lidí…, ale stále nic. Až posléze narazí na skutečně šťastného člověka. Poprosí jej tedy o jeho košili. A co mu onen šťastlivec odpoví: „Nemám žádnou.“