Zdeněk Hrabica
23. 2. 2018
Před nynějším Domem odborových svazů (nepotvrzeně jsem slyšel, že je tento architektonický skvost na prodej) stávala socha Antonína Zápotockého, kterou „ tátové dělníků“ a jiní záhy po majetkovém převratu vyvrátili z piedestalu a postavili tam sochu Winstona Churchilla.
Jeden z „tátů dělníků“ Milan Štěch tuhle prohlásil, že druhou světovou válku vyhrál Winston Churchill. Kdepak nějaký Stalin! Také se hlasitě ozval, že Zeman na sjezdu ČSSD pronesl svůj nejhorší projev.
A já bych si zase dovolil poznamenat – trochu na jiné téma – že své výroky „táta dělníků“ na adresu doc. Ing. Františka Čuby, CSc si mohl nyní po jeho demisi na funkci senátora přinejmenším odpustit.

Dobře všichni víme, jaký ryk a jakou kanonádu všichni narození 17.listopadu 1989 spustili na Františka Čubu – po Havlově veskrze špinavém projevu ze Špalíčku na Václavském náměstí o estebáckých slušovických nitkách.

Štvanice střídala štvanici. Nakonec zakotvil i na Slovensku.

Po štvanicích, které zažil si zdraví ani sebelepší a sebezdravější senátor nemohl příliš uchovat.

Kladu si otázku, co kdyby se tato nenávistná karta proti Františku Čubovi vytáhla k několika – ne ke všem – „tátům dělníků“? A kdyby vyžadovala i od nich hlasitou odpověď, jak odbory pod jejich vedením zacházely s tím gigantickým odborovým majetkem – s rekreačními zařízeními, kulturními domy, zařízeními dětských táborů ROH, knihovnami ZV ROH? Jak se jejich nástupníci dělili v aukcích o díla českých a slovenských výtvarných umělců, když se na minutu zhaslo.

Jak a proč i oni zcepeněli, když se v rozvalinách nacházely průmyslové závody – mezi nimi SONP Kladno, OP Prostějov, OKD, zbrojařské slovenské podniky. Když se státní a národní majetky prodávaly a někdy i bouraly – jako třeba stranický Hotel Praha. Do něhož vložili um i čeští a slovenští inženýři a stavební dělníci. Stoprocentně i někdejší odboráři. Pravda, ten zbouraný hotel nepatřil odborům, ale patřil vládnoucí straně. Přisouzený však do rukou všeho lidu.

I své vlastní životopisy si po americkém vzoru ráčili upravovat, když pak vstupovali většinou do ČSSD. Myslím tím „táty dělníků“. Nemyslím je však ani zdaleka všechny. I ta někdejší odborářská zařízení si pro sebe a pro svá ministerstva a instituce, do nichž se přesunuli zachovali, když je nejprve přejmenovali na školící zařízení.

Pro parlament a senát si jedno takové zařízení dokonce i na zelené louce po převratu sami v Lipnici nad Sázavou postavili. I pivo v tamních hospodách, v nichž sedával Jaroslav Hašek, bylo pro ně moc drahé.

Abych se vrátil k počátku, k tomu co v České televizi nyní snad nahlas připomněl jedině senátor Jaroslav Doubrava, takové zacházení si František Čuba nezasloužil.

Myslím, že jméno Milana Štěcha, jenž se nakonec o takové zacházení s Františkem Čubou jako předseda Senátu nyní měrou vrchovatou zasloužil, bude zapomenuto.

Čuba už navždycky zůstane Čubou.

Tím, co pro tuto vlast a hlavně pro zemědělství jako zcela ojedinělý zemědělec a podnikatel vykonal! Ať se na jeho kroky můžeme dívat z různých stran, bude to určitě záslužný a spravedlivý pohled; dokonale jsem Františka Čubu poznal jaký byl a jakým je. Byl opravdovým stoupencem myšlenky, že po staru se žít nedá!

Štěch bude ve srovnání s Čubou už zítra ničím a zcela určitě nikým.

Foto autor