Kdesi v Asii, nebo na pomezí Evropy a Asie vládne zlý diktátor. Mučí děti, opoziční politiky zavírá do šatlavy a k snídani si dává malá štěňátka. Pokrokové mezinárodní společenství zprvu vyjádří znepokojení. Pokud diktátor zavírá do vězení tak zvanou demokratickou opozici a těží nerostné bohatství, v zemi se nejprve objeví nevládní organizace starající se o strádající, a poté bomby z letadel "hádejtejakézemě".

Češi jsou pověstní svou solidaritou. Jsou ochotni přispět na pomoc lidem v nouzi doma i v zahraničí. Když asijský Nepál zasáhlo silné zemětřesení, v Česku se vybralo na pomoc trpícím víc jak 20 milionů korun. To je úctyhodná částka a plus mínus průměr, kolik pravidelně posíláme cizím chudákům trpícím od různých katastrof. Ale to není všechno. Štědrý je také náš stát.

V rámci mezinárodní pomoci poskytuje Česká republika víc než miliardu korun na rozvojovou a humanitární pomoc. Ta přímo poskytovaná prostřednictvím České rozvojové agentury MZV činí v letošním roce téměř 534 milióny korun. Miliony jdou také z pokladen jednotlivých rezortů — ministerstva zahraničí, ministerstva školství a ministerstva zdravotnictví. Další financování jde oklikou, prostřednictvím spolupráce s různými mezinárodními organizacemi.

Vypadá to hezky, ale má Česko jistotu, že svými penězi nepomáháme destabilizovat jiné státy? Že nemáme na svědomí převraty, které přivedou k moci krvavé fanatiky? Tato garance neexistuje, zejména, když jedním ze zadání české zahraniční pomoci je tak zvaná transformační spolupráce.

Za nejasným termínem se skrývá export demokracie. Jejím úkolem je totiž "vytváření a posilování demokratických institucí, právního státu, občanské společnosti a zásad řádné správy veřejných záležitostí. Cílem je podpora transformačních procesů formou nízkorozpočtových neofenzívních typů školení, stáží a seminářů zaměřených na rozvoj lidských zdrojů (občanská společnost, média, humanitární vzdělávání, demokratické instituce, místní samospráva, právní řád apod.) v oblastech ovládaných totalitními režimy, s využitím specifické české zkušenosti, s přechodem od totality k demokracii v 90. letech minulého století." To tvrdí oficiální dokument ministerstva zahraničí.

To se nelíbí českým politikům. Znamená to, že jsme zapojeni do hybridní války. Stojí nám to za to?

„Tento projekt transformační spolupráce vznikl dlouho před praktickým používáním termínu hybridní války, ale dnes bych se nebál jej použít. Z neformálních debat se členy Českého fóra pro rozvojovou spolupráci je zřejmé, že ve své práci v zahraničí, a to mnohdy v neklidných oblastech, považují toto politické zadání a úkoly za problematické. Je totiž schopno diskreditovat činnost těchto organizací, a tím zabránit pokračování v plnění humanitárních úkolů," říká Leo Luzar, poslanec za KSČM a člen sněmovního Hospodářského výboru.

Politik zdůrazňuje, že se tyto hybridní hrozby naplno rozhořely v souvislostmi s arabským jarem a vývojem na Ukrajině. „Čím dál tím více zaznívají otázky, zda není zneužívána dobrá vůle a ochota lidí pomoci jiným lidem v nouzi," upozorňuje.

Luzar si myslí, že jediným transparentním řešením je důsledné oddělení nevládních neziskových organizací s politickým zadáním od čistě humanitárních organizací. Důslednou kontrolou by se měli zabývat poslanci.

A bude to stačit, abychom měli čisté svědomí až bude probíhat další arabské nebo nějaké asijské jaro?

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce