Německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Emmanuel Macron, britská premiérka Theresa Mayová, švédský premiér Stefan Löfven, italský premiér Paolo Gentiloni, nizozemský předseda vlády Mark Rutte, předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, to všechno jsou lidé, kteří nemají vlastní děti, nebo nemají děti vůbec.

O tom, nakolik se bezdětnost odráží na jejich politickém přesvědčení, jsou-li schopni plánovat a vidět budoucnost na dlouhou dobu dopředu, či žijí-li pouze podle svých aktuálních politických potřeb na základě logiky „po nás potopa", Sputnik hovořil s německým psychoanalytikem, psychiatrem a autorem knih Hansem Joachimem Maazem a ruskou psycholožkou, koučkou a autorkou Aljonou Al-As.

Hans Joachim Maaz: Neznám žádné vědecké výzkumy k tématu: Politici bez vlastních dětí. Mám ale mnoho zkušeností s tím, co pro ženy a muže znamená „mít děti", „čekat dítě" či „nemít děti". Bezdětnost je hlavně téměř vždy zatěžující konfliktní materiál: neprodloužit svůj rod je většinou narcistické příkoří. U biologických a tělesných důvodů bývají často vynakládány velké prostředky (například umělé oplodnění), aby bylo možné mít děti. Psychologické a ekonomické důvody (nedostatek peněz, absence vlastního bydlení, příliš mnoho práce, dodatečné vzdělávání a kariéra) vedou často k tomu, že těhotenství je odsouváno — často z dobrých důvodů. Později to ale vede k poměrně častým depresivním reakcím, když člověk zůstane bezdětný. Těžký psychologický problém vzniká tehdy, když má člověk strach, že jako matka, otec či jako rodič nedorostl do toho, aby si poradil s úkolem „děti". Strach z rodičovství je většinou následek vlastních utrpěných zranění a bolestí, které způsobil nedostatek rodičovské lásky či nedostatek rodičovství jako takového.

Bezdětnost — ať už z jakéhokoli důvodu — je těžká duševní zátěž. Vlastní deficity bývají pak s oblibou kompenzovány skrze výkonnost, touhu po moci a po pozornosti veřejnosti. Bezdětné politiky lidé musí neustále podezírat z toho, že dělají narcistická rozhodnutí zaměřená na tady a teď, jež směřují na podporu jejich vlastního současného názoru a na udržení moci s tím, že neberou ohledy na následky v budoucnosti. Politici, kteří mají děti, se mimo jiné orientují na to, co jejich rozhodnutí znamenají pro budoucnost (a pro jejich děti!). Bezdětným politikům chybí zkušenost s „mateřstvím" a „otcovstvím", se specifickými mateřskými a otcovskými funkcemi a vzájemnými vztahy (mezi rodiči a dětmi — red.).

Specialisté, kteří zkoumají kojence a mozek, dokázali, že mateřství a otcovství rozvíjí specifické normy chování. Díky tomu hovoří například Daniel Stern o „mateřské konstelaci", která například skrze hormony (dopamin a oxytocin) ovlivňuje cerebrální funkce (například schopnost se učit). Rodičovství podporuje také rozvoj empatie, což je schopnost vžít se do situace někoho jiného a plně ji procítit (nejprve do vlastních dětí).

Bezdětní politici jsou ohroženi nedostatkem empatie, tím, že si nedokáží vyvinout dostatek citu pro ostatní.

Aljona Al-As: Skutečně, bezdětných lidí je mezi evropskými politiky velmi mnoho. Abychom mohli odpovědět na otázku, jak to ovlivňuje jejich činy a rozhodování, musíme najít odpověď na otázku — proč je to tak?

Do značné míry je to spojeno s těmi tradicemi rodinných vztahů, které se v Evropě během posledních desetiletí viditelně změnily. Ženy a muži nespěchají vstupovat do manželství, pro mnohé je hlavní kariéra. Hlavně pro ty, kdo se vidí na vysokých postech v politice a byznysu. Když si takovou cestu člověk zvolí, tak je následně těžké z ní sestoupit z toho důvodu, že se budou neustále objevovat nové cíle, nové úkoly a nové možnosti pro ještě větší růst. V takových „bojích" se utužuje charakter, přičemž zvyk odkládat osobní a intimní věci, jako jsou děti, „na potom", se v jistém okamžiku života mění na životní styl.

Má bezdětnost vliv na člověka? Rozhodně! Děti jsou do jisté úrovně naše slabost. Když procházíme přes všechny komplikace a radosti rodičovství, stáváme se citlivějšími k vnějším popudům, jako je radost, nespravedlivost a nebezpečí, to vše prožíváme jinak.

Když máme děti, tak nám není jedno, co bude zítra. Když se člověk stává rodičem, tak „dospívá", definitivně vystupuje z infantilní pozice. Pokud máme děti a přemýšlíme o budoucnosti, tak budoucnost nevztahujeme pouze na sebe, ale i na naše děti. Děti jsou odpovědnost, je to nezbytnost být přísný, ale spravedlivý, učit se domlouvat, vysvětlovat, vychovávat nejen slovy, ale i příklady, činy a skutky.
Kromě toho, když se sami stáváme rodiči, tak lépe rozumíme vlastním rodičům a citlivěji začínáme chápat termín „tradiční hodnoty", uvědomujeme si nezbytnost jejich zachování pro stabilní a jasnou budoucnost.

Tyto věci se zcela přirozeně nemohou neodrazit na myšlenkách a rozhodování člověka. Často je možné slyšet, jak je lídr nazýván „otcem národa", což do jistého smyslu je pravda. Člověk, který stojí v čele státu, nese odpovědnost za každého občana. Je možné tuhle odpovědnost plně pocítit bez opravdového prožitku rodičovství? Z mého pohledu ne.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.