O léta později jsme si o tomto mém husarskému kousku povídali s Něžným barbarem, s Egonem Bondym, v bratislavské Laurinské ulici, když přijal slovenské státní občanství. A pozval mne písemně na návštěvu k sobě s oslovením „Milý soudruhu Zdeňku“, napsaného zeleným inkoustem.
Ta fotografie je mým rodinným stříbrem.
Odehnala ode mne desítky mých někdejších přátel, i hodně blízkých lidí, mezi nimi i několik „ukomunistů“, kterým jsem v minulosti hodně pomohl k existenci. Nosili na klopách placky s fotografií a nápisem „Havel na Hrad“. Dneska sice už zase nadávají a závidějí jako včera, stačili si nahospodařit, ale Havla přesto nejenom orálně milují. Neberu jim to.
Čo bolo to bolo! Jsem skoro v exekuci.
Řádky píšu ne kvůli sobě; často dělám skoro dysgrafické chyby. To dobře vědí Karel Sýs, MUDr. Ivan David i Emil Polák. Stejně jako to vědí i jiní. Ale píšu to proto, že ta fotografie nyní vyšla v LUKu, jako by z objektivu Františka Dostála. Moc si Františka po desetiletí vážím, jako chodícího profesionála a kamaráda a dobře vím, že naše vztahy k Mesiáši, kterého si já ale vůbec ani za mák nevážím, se značně liší. Takže jsem si dovolil napsat, že fotografie s Václavem Havlem, když ho z Bratislavy hnaly „sametové“ davy jako kozu, utrženou z řetězu nebo po výprasku je z mého objektivu, nikoliv z jeho.
Foto autor