Ve vzájemných vztazích dvou zemí dochází v pohraničí k postupným změnám. Ze státu je podporována menšina k nesnášenlivosti k ostatním obyvatelům. Neustále se stupňují nejen požadavky menšiny, ale dochází k otevřeným formám nepřátelství. Spoluobčané jsou slovně i fyzicky napadáni. Je jim znemožňováno pracovat a hospodařit. Výrostci rozbíjejí okna a ničí majetek. Menšina má však za sebou politickou i morální pomoc sousedícího státu.
Shora uvedená část se neodehrála v Kosovu. Je tomu letos přesně osmdesát let, kdy se takto popisovaly a dodnes popisují události spojené s děním v Sudetech v roce 1938. Po těchto rozbrojích dochází v září téhož roku k uzavření Mnichovské dohody. Češi jsou ze svého území vyháněni. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami. Utečenci nakládali svůj majetek a prchají do své zmenšené vlasti.

V roce 1938 se před Československým velvyslanectvím v Bělehradě konala velká demonstrace proti Mnichovské dohodě. Je to stejná budova, kde tehdy Josef Korbel, otec Madeleine Albrightové pracoval před odchodem do Londýna jako tiskový atašé a kde po válce byl dokonce československým velvyslancem. Heslo T. G. Masaryka a jugoslávského krále Petra znělo „Věrnost za věrnost. Ljubav za ljubav" a přátelství obou zemí vyústilo v roce 1920 ve smlouvu o spolupráci a obraně. Tato smlouva poté přerostla v Malou dohodu. V roce 1938 se padesát tisíc Jugoslávců hlásilo jako dobrovolníci na pomoc Československu.

Je šestnáctého února, je vlezlá zima a před „koněm“ na Václavském náměstí stojí hrstka asi šedesáti až nejvíce osmdesáti demonstrantů. Připomínají si deset let, co Kosovo prohlásilo svoji samostatnost. Cílem demonstrace, kterou organizovalo sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, je požadavek, aby česká vláda odvolal svoje uznání samostatnosti Kosova, což učinila v roce 2008. Heslo „Kosovo patří Srbsku“ drží několik demonstrující v čele s poslancem Jaroslavem Foldynou, který je poloviční Srb. Poslanec čte projev, ve kterém k přítomným říká: „Vláda Mirka Topolánka uznala Kosovo a tím nás zařadila mezi země, pro které ve vzájemných vztazích platí zákon džungle. To je ale pro nás české občany naprosto nepřijatelné.“

Asi měl také připomenout přítomným, že letos slavíme tzv. „osmičky“, a to oba národy. Všimněme si osudových náhod. Kosovo vyhlásilo svoji nezávislost v roce 2008, Mnichov byl v roce 1938 a v roce 1968 tisíce Čechoslováků prchá přes Jugoslávii na Západ, jsou zde vítáni a je jim poskytnuta pomoc.

Demonstrace po projevu končí a přítomní se schází u stolečku k podpisu petice pro odvolání uznání Kosova. Jaroslav Foldyna přiznává, že je to asi zbytečné. Den předtím vydává na dotaz agentury ČTK ministerstvo zahraničí prohlášení, které naše redakce obdrží v mailu:

Republiku Kosovo uznala Česká republika dne 21. 5. 2008 na základě usnesení vlády za stát (dle mezinárodního práva), se kterým jsme navázali diplomatické styky, podporujeme jeho členství v mezinárodních organizacích a uzavíráme s Kosovem bilaterální mezinárodní smlouvy.

Vzít zpět uznání státu je v mezinárodním právu zcela nestandardním a výjimečným krokem. V případě Kosova není k takovému kroku důvod. Navíc v roce 2010 vydal Mezinárodní soudní dvůr posudek, dle kterého byla jednostranná Deklarace nezávislosti Kosova v souladu s mezinárodním právem.

Česká republika by případným „oduznáním" Kosova ztratila v mezinárodním společenství značnou část své důvěryhodnosti. Došlo by tím i k vytvoření nežádoucí právní nejistoty, např. ve vztahu k platnosti a provádění Smlouvy mezi ČR a Republikou Kosovo o zpětném přebírání osob s neoprávněným pobytem, na které má máme svůj jednoznačný zájem.

S pozdravem

Michaela Lagronová
Ředitelka tiskového odboru MZV

U stolku se tlačí příznivci Srbska a shodou náhod jde kolem syndik českých novinářů Adam Černý. Zastavuje se, dívá se přes ramena podepisujících, co se vlastně děje. Možná si přečetl, že na prvním místě je podepsán bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Syndik Černý kroutí hlavou, pochopitelně, že se nepodepsal a dalo by se vsadit na to, že mu akce nebyla pochuti. Ostatně česká média o akci pomlčela.

Video z srbských médií před dvěma lety, kdy zde proběhla stejná demonstrace:

Příběh Arnauda Gouillona

Českou republiku od Srbska dělí necelých tisíc kilometrů. Francii dva tisíce. Francouzi Arnaudu Gouillonovi je dnes třiatřicet let a vystudoval v Grenoblu ekologii. Dnes již žije v Bělehradě, zároveň má srbskou státní příslušnost a vede organizaci „Pomoc Kosovu“. Jak se k tomu dopracoval?

Bylo mu třináct, když v roce 1999 došlo k bombardování Srbska a v rodině Gouillonů se o tom hodně mluvilo. „Otec je historik a v té době četl dokumenty z Rambouillet ( viz ). Zároveň se snažil dostat k dokumentům, které média neuváděla, neboť to co se psalo, bylo nadmíru jednostranné. Konstatovali jsme, že se vůči Srbům děje velká nespravedlnost a pociťovali jsme to, jakoby se jednalo o nás,“ vypráví Francouzi Arnaud Gouillon (viz ). Nicméně jejich rodina byla v menšině a většina Francouzů brala za fakt podávané černobílé vidění tehdejší situace. Arnaud Gouillon si také vzpomíná, jak se tehdy při hodině dějepisu o tom všem pohádal s učitelem.

Poprvé odjel do Kosova v roce 2004, a to na sever do Kosovské Mitrovice, kam jeho starší bratr odvezl náklaďák s humanitární pomocí pro Srby. Potom jsem v Paříži navštívil výstavu fotografií svého kamaráda a viděl jsem otřesné fotografie kostelů v plamenech a cítil jsem, jakoby někdo zapálil kostel v nějaké francouzské vesnici. Bral jsem to, jakoby tehdy byla ničena část evropské civilizace.“