Patrick Ungermann
19. 2. 2018
Proč je informace lepší než desinformace: Poslední měsíce se nesou ve znamení slova desinformace. Desinformace je nějak zašmodrchaná zpráva, která už nemá hodnotu pravdivé informace. Alespoň tak to chápu. Informovat nemusíme jen ze světa venku, lze informovat o tom, co se děje v nás, na co myslíme a co s tím uděláme. Aby ani to nebyla desinformace, má naše řeč být, jak praví Ježíš nazaretský: „Ano, ano; ne, ne.“ Čili, jak vysvětluje Karel Havlíček Borovský: „Toto chci, toto nechci.“ Potom opravdu o něčem informujeme. Stále cítíme, že informace a pravda, to by mělo jít do kupy.
Vyváženost a vyváženost na objednávku: Stejně čerstvý je požadavek na vyvážené komentáře. Vyváženost je prý součást slušnosti. Žádat vyváženost, to, myslím, vyjadřuje víru, že lidé, kdyby jen trochu chtěli, dokáží myslet a mluvit objektivně. Objekt je předmět. Mezi předměty obvykle počítáme kamení, kusy nábytku a tak podobně. Do předmluvy knihy Naše vlast – naše dědictví jsem napsal: „Nehledej neskutečnou objektivnost, ona nikdy nedýchala život.“ Subjekt je podmět. Někdo, kdo něco vědomě komentuje, tak činí ze svého hlediska, čili subjektivně. Vždycky, když čtu objektivní text, bývají to víceméně statistiky, návody na použití a vhodnou údržbu přístroje, přijdu si, jako bych se měl ukousat nudou. To není moje přednost, jen chci říct, že jsem duše planoucí a prahnoucí, nic víc. Může se do požadavku na vyváženost vejít celá pravda? Myslím, že ne. Pravda je opak lži, a ne vyvážený kompromis mezi pravdou a lží. Pravda se ale bez potíží vejde do uznalého stanoviska. Uznání je suběktivní, moudře odvedená myšlenková práce. Být uznalý a něco uznat, znamená připustit si více hledisek a bohatší smysl té věci. Kdyby šlo o akademickou rozpravu na téma vyváženosti, tady bych mohl příspěvek ukončit.

Ale neukončím, jestli se dovídám, že média mohou být souzena a pokutována za tzv. nevyváženost informací. Tohle už není jen akademická rozprava, viďte? Mám-li nějak početně porozumět pojmu vyvážené informování, asi to znamená padesát na padesát. Polovinou prostoru a názorů obhájím bod B, druhou polovinou proti bodu B vystoupím. A teď si představte, že bych tolik let po válce vyváženě veřejně promluvil o nacismu… To by bylo na zavření na pět let! Nebo o komunismu. To by se možná rychle našel žalobce i soudce a já bych vyvázl (při odhadnutí poměrů), řekněme, s podmínkou. Zrovna tady není vyváženost přípustná.

Po čtvrtstoletí výběrového sledování televize se mi zazdál zajímavý právě ten kanál, který pak čelil obvinění z nevyváženosti. Stačilo odvysílat, jak bohatý irácký migrant, navíc křesťan, odmítl městem nabízený byt. Byt byl podle migrantových slov hluboce pod jeho iráckou životní úrovní. Televizní redaktor se potom ptal na ulici domorodců, co by řekli oni takové nabídce od města. Lidé se vyjadřovali, že by to bylo od města hezké, takhle je nechat bydlet. Škoda, že si můj irácký souvěrec v tu chvíli neuvědomil, jak je důležité být potřebný, být předmětem dobrého skutku těch druhých.

Po pravdě nás uznávaná média hlavního proudu zpravují o současných migracích ohromně nevyváženě. Vyvážené by bylo ukázat kromě záběrů na slušně oděné ženy a jejich unavené děti i záběry na nekonečné řady mladých dobře situovaných mužů. Vyvážené by bylo ukázat, jak aktivisté vítají migranty v Mnichově, i dav migrantů (než se do Mnichova dostal), jak kamenuje kordon kryjících se makedonských policistů. Vyvážené by bylo nafilmovat unavené žíznivé migranty na bárkách v doprovodu humanitárních pracovníků i čilé migranty (většinou z černé Afriky), kteří v jihoitalských městech rozbíjejí výlohy, semafory a s klacky v rukou se lidem dobývají do domů.

Proč se tak neděje? Protože o vyváženost v pravém slova smyslu v nově připravovaných pravidlech nejde. Běží přeci o vyváženost na objednávku. Rozumějte: Co dělá koalice, je vyvážené, demokratické, civilizované, a tedy humánní (rovná se lidské). Co tropí opozice, je nevyvážené, nedemokratické, necivilizované, nehumánní (rovná se nelidské). V souvislosti s jazykem tzv. politické správnosti nemá ani slovo vyváženost svůj skutečný význam. Je to pouhé slovo vata, slovo vycpávka (se kterým ať se jdou vycpat…). Slovo beze slova. Slovo – normalizační ticho.

Nepohodlná a nevyžádaná pravda: Nedávno kdosi ve francouzské politice přirovnal Marine Le Penovou a její Národní frontu k Islámskému státu. Co udělala ta žena na svou obranu? Zveřejnila skutečná videa nasnímaná Islámským státem a objektivně k nim připsala: Toto je Islámský stát. Najednou už to nebyla „počítačová hra“. Radikální muslim nejenže nad zajatcem v oranžovém pronesl řeč, ale skutečně té oběti upižlal hlavu od krku. Nebo muž, shozený radikály z věže, opravdu dopadl až na zem. A do kozelce svázaným zajatcům opravdu po projevu jiného islámského teroristy začala tryskat krev z krčních tepen. Cílem zveřejnění skutečných videí z projekce Islámského státu bylo ukázat Francouzům pravdu o Islámském státu, aby už nikdo soudný nepřirovnával Národní frontu k Islámskému státu. Výsledkem ovšem bylo, že paní Le Penovou možná obviní za újmy způsobené ukazováním necitelných videí. Neměla by ta žaloba spíš padnout na hlavu Islámského státu? To by bylo logické, ale nebylo by to v souladu s vyvážeností na objednávku.

Tažení proti krajnostem v záři politické správnosti – korektnosti: O Národní frontě Marine Le Penové se v médiích mluví jako o krajní (extrémní) straně. Pozor, milí čtenáři! Jelikož nežijeme v zažité demokracii ale v plutokracii, kde vládne poměrně úzká skupina lidí, je zneužití boje proti krajním stanoviskům nasnadě. Zneužití ve smyslu zničit politického, nebo i občanského samorosta, který je nějak výrazný, přitom ale nezapadá do představ unitářství a ještě se proti těmto představám bouří.

Zkusme si společnost představit jako silnici, která má levý a pravý kraj. Umažeme-li vozovce levý a pravý kraj, co se stane? Vozovka se zúží, ovšem zase bude někde začínat a končit, okraje zůstanou. Vytáhneme tedy proti těmto novým „extrémům“ a umažeme je. Jak dlouho je budeme umazávat? Tak dlouho, až se vozovka promění v tenkou ostrou čáru jediného přípustného smýšlení? Té tenké čáře se říká totalita. Ztenčování vozovky je cílem oligarchie, která s rostoucí mocí touží po totalitě. Proto pozor, milí čtenáři, na vášnivý boj s „krajnostmi“. Může být veden nekalou pohnutkou a může pohltit i vás. Cesta k demokracii je naopak cestou rozšiřování vozovky tak, aby každý z nás mohl mít ve výsledku svůj vlastní jízdní pruh.

Touha po svobodě jako běžná potřeba: Nejsem zdaleka první, zdaleka ne poslední, kdo touží mít ve své zemi spolehlivou svobodu slova, i když uznávám, že něco tak daleko­sáhlého nelze zařídit ze dne na den. Však ani nemluvím o nějakém několi­kadenním ultimátu. Karel Havlíček Borovský před více než sto padesáti lety napsal: „Vlastně by mělo býti svobodno o všem mínění své přednésti, všechno posuzovati a za pouhé mínění své neměl by nikdo trestům podléhati jiným, než opět mínění veřejnému.“ A Platón před více než dvěma tisíci a třemi sty lety vyjádřil názor, že pravda se nejpravděpodobněji vyjeví v rozpravě. V listopadu před dvaceti devíti lety většina národa dveře do myšleného světa svobodné rozpravy značně pootevřela. Jenže právě s pootevřenými dveřmi se to má tak, že je silnější průvan buďto otevře dokořán, nebo znovu přibouchne. Záleží na tom, z které strany průvan zavane.

V hodině mezi vlkem a psem: Nechte si na závěr vyprávět krátký příběh. V místě, kde jsem se cítil velice bezpečně, se před několika lety objevili první vlci. Nejdřív se jako by vědělo, že základ smečky utekl z polské zoologické zahrady. To Poláci hlasitě popřeli. Další zaručená zpráva říkala, že vlčí cestovatelé dochvátali odněkud z Horní, nebo dokonce až z Dolní Lužice. To od nás není zrovna blízko. Až napotřetí, až když si smečka u nás zvykla a povila potomky, se napsalo, že ti vlci jsou z Lužice, ale rychle a pohotově dojeli v autech „ochránců“ přírody. Také se napsalo, proč bychom vlky měli chtít: Zbaví nás přemnožené černé a spárkaté zvěře. Nadto jsou vlci inteligentní a zásadoví a vlastně se nám docela podobají. S tím souhlasím. Inteligence vlky přiměla nehonit se za srnou a neprat se s divočákem, když je možné se najíst dosyta a pohodlně. Proto jim padlo za oběť přes sto ovcí a pět krav. Rozumářský předpoklad „ochránců“ přírody nevyšel. A dokud tu nějaký skot a ovce budou, nebude muset mít hbitá ostražitá srna, tím méně statný kňour, strach. Pastevci dali hlavy dohromady. My, lidé, se nesmíme vlkům bránit, nesmíme je střílet. Ale mohou nás bránit ovčáčtí psi. Jenže ti evropští už nejsou tak pudoví, aby se v nich naplno rozhořela touha dávit vlky. Takové echt ovčácké psy mají Turci. To jsou divocí psi. Pohladit se od vás nechá jen jejich náčelník. Ti psi neštěknou. Útočí bez varování, hned jdou po krku. Je velmi rozumné mít na divokého vlka takhle lítého psa. Ale i to je jenom rozumářství. Až tu ti psi budou, neprojdu se před soumrakem pod lesem, protože vlčí smečce bez ovcí a skotu vyhládne a ona inteligentně půjde po další snadné kořisti. Smrskne se i má vnitřní krajina, kde je spousta plochy věnovaná ovcím a do budoucna krvelačným psům, kteří před útokem nehlesnou. Dvojí rozumářství vytvoří mrtvičný stav, život terorizovaný každým dnem. Nejlépe a nejjednodušeji by zapracoval selský rozum: Tam, kde je dost lidí a ovcí, nevysadím vlky, že? Berme ten příběh i jako podobenství:

Do budoucna ještě posílí pravomoci a vliv úřadů. Jejich „potřebnost“ si vynutí západní formalismus a smysl pro metodiku v centralizované Evropě. Opodstatněnost takových institucí bude zdůvodňovaná velmi rozumně. Nařízení z těch úřadoven budou také rozumně vysvětlena. Opakovaně nám sáhnou na svobody, na možnost projevit se a na samotnou vůli projevit se. Nové totalitní rozumy budou logicky propracované a plně virtuální. Jejich rozumářství a ne rozumnost poznáme jedině na úrovni citu a selského rozumu.