Dohoda, uzavřená mezi Damaškem a Moskvou, stanovuje podmínky těžby, oprav poškozených vrtů, činnosti energetických konzultantů a školení nové generace ropných inženýrů.

Před vypuknutím občanské války Sýrie těžila 380 tisíc barelů denně. V důsledku konfliktu se však produkce snížila na 14-15 tisíc barelů. Pokles těžby plynu nebyl tolik drastický, byť byl stále znatelný: 8 miliard metrů krychlových ročně proti 3,5 miliardám. Vytěžená ropa se většinou exportovala na evropské trhy, zatímco 90 procent plynu šlo na domácí produkci elektřiny.

Pokud by Rusko získalo pod svou kontrolu sektor těžby, bude se Írán v souladu s dohodami z minulého září zabývat rekonstrukcí rafinérií, jejichž produkce před válkou činila 250 tisíc barelů denně a teď se snížila o polovinu. Írán se má postarat i o rekonstrukci elektrického přenosového systému. Kromě toho si íránské revoluční gardy již zajistily kontrolu nad telekomunikačním sektorem země.

Podle odhadů MMF z roku 2015 rekonstrukce ropného a plynového sektoru bude vyžadovat 27 miliard dolarů. Teď tato částka může dosahovat 35-40 miliard dolarů.

V důsledku sankcí, uvalených EU, budou evropské společnosti z energetického sektoru země vyloučeny. To podle autora představuje výhodu pro ruské korporace, jež už teď musí čelit sankcím. Jejich aktivity však zatím budou probíhat mimo území, jež kontrolují Kurdové a proamerické milice.

Prozatím však není jasné, jaké ruské společnosti se mají v zemi angažovat. Autor zmiňuje státní podnik z Tatarstánu Tatněfť, který se již do Sýrie před válkou pokoušel vstoupit. Je otázka, zda se budou podílet i gigantické společnosti, jako jsou Rosněfť nebo Gazprom.

Účast na rekonstrukci ropného a plynového odvětví Sýrie je součástí ruské energetické geopolitiky v regionu. Jak upozorňuje autor, Rusko již stupňuje svou přítomnost v iráckém Kurdistánu (Rosněfť a Gazprom Něfť) a dokonce i na libanonském šelfu (Novatek). Sýrie tak může být dalším střípkem této energetické mozaiky, která zajistí Rusku nevojenské prostředky pro kontrolu nad tímto regionem.