Ani jinde tomu nebylo jinak, stejné procesy probíhaly například v obrozeném Revolučním (sametovém) odborovém hnutí. Šlo přece o majetek patřící do rukou všeho lidu.
Aktéři se drali do funkcí, byli lační. Milovali Václava Havla! Nosili placky na klopách s jeho portrétem a s trikolorou. Někteří předtím se nestyděli za pěticípou hvězdu. Volali Havel na Hrad. Přebírali redakce a čistili je od škodlivých elementů. Redakci populárního týdeníku Svět v obrazech nakláněli k bulváru s erotickým laděním. Mladou frontu nabídli za kopečky a nakonec ji prodali, aby se z ní sami napapali.
V Syndikátu novinářů se objevil emisař, talentovaný novinář a scénárista, někdejší náš kolega v Mladé frontě - Jiří Křižan, toho času náměstek ministra vnitra. Z vyšší moci lustrovali lustrované; vylučovali pro šťastnou budoucnost novináře, které bylo potřeba pro demokracii a pro svobodu zachránit; konečně dělá to každý režim.
V Československé televizi se scházeli denně tzv. Garáže a určovali, na koho to slova padne a musí vypadnout z kola ven.
Ještě jsou naživu ti, kterým se tento film odvíjel před očima.
Překotně rychlé nedávné vyloučení novináře a podnikatele Karla Slezáka ze Syndikátu novinářů, kdy se proti surovosti ve vlastních řadách ohnal pěstí a zakrátko zemřel, je kontinuálním výsledkem a naplněním dávnější situace.
Kdy se lvi prali o ohryzanou kost, která jim nepatřila.
A nikdy nebude patřit.
A pak prý ten majetkový převrat - ona revoluce – byla sametovou a něžnou - lustrace, persekuce, exekuce – dokonce už i v podobenství šibenice.