Potápějící se politické vraky těžko odejdou ze scény s přátelským pozdravem, protože dobrovolně se nevzdá moci nikdo z nich.

Plánovaný let elitního modrého ptáka a ostatních patologicky narcisistních „pidi“stran skončil neočekávaným pádem a tak plánují už jenom pomstu. Hořkou porážku řeší marginální strany

uraženě  socialistickou „celozávodní dovolenou“.

Nechápou, že je nezbytné „provětrat“ vyčpělé  stranické programy a pustit do sněmovny čestvý vzduch.

Nejsou schopni vzít svět, takový jaký je i s tím, že se rozhoduje o jeho budoucnosti, pravděpodobně bez většiny z nich.

Nejsou ochotni odtrhnout se od „pravdy“ zabalené do směšných volebních sloganů minulosti a formulovat vyšší nároky na sebe samé.

Strašení Ruskem a Čínou už nezabírá. Jaksi jim uniklo, že tyto země přebírají žezlo světových velmocí v těsném závěsu s Indií a že EU se svojí vyčpělou propagandou je vůbec nezajímá.

Systém parlamentní demokracie se musí a bude měnit, bylo by fatální, kdyby se strach ze změny stal jen obrannou strategií.

Požadavky nového vládnutí vyžadují v době digitalizace radikální a otevřené myšlení, zpochybňující tradiční hierarchické struktury.

„Uražené“ impotentní strany s nulovými nápady a bez konceptu politických a sociálních potřeb dneška musí připustit, že žijí v hluboké minulosti a tudíž v delším časovém horizontu parlamentní klídek nehrozí.

Voliči volají po diskuzi o důležitých otázkách, hlasité a veřejné. Diskuzi o národním a komunitním majetku, regulaci finančního sektoru, o umravnění nadnárodních korporací.

„Velká mysl diskutuje o nápadech, průměrná o událostech a malá o jednotlivcích,“ prohlásila kdysi Eleanor Rooseveltová v jednom z projevů k Američanům.

Na ty „zklamané“ ve Sněmovní sedí za dvě dekády ztraceného drahocenného času ta třetí kategorie.

Tentokrát bude ale obvyklá strategie „když si chceš pošmáknout na kuřátku, musíš ho nejdřív zaříznout a řádně oškubat“ jízdou bez návratu.

Vítězné strany vyčkávají na konec léčby a připravují se čas po sněmovní „depresi“.

Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj