Polsko schválilo mezinárodní „kontroverzní“ předlohu zákona zakazující frázi „Polské tábory smrti“, Banderovskou ideologii a popírání zločinů ukrajinských fašistů z válečné éry.

Izrael a Ukrajina na toto rozhodnutí reagovaly hněvivě a Polsko tvrdě kritizovaly za to, o čem každý z nich z jejich vlastní perspektivy tvrdil, že je „historickým revizionismem.“

Izraelský ministerský předseda Natanyahu tento návrh tvrdě odsoudil a naznačoval, že se to rovná „popírání Holocaustu“ a pár lidí zuřivě spekulovalo, že by se tím mimo zákon mohla stavět jakákoliv konverzace o spolupachatelství některých polských občanů na těchto tragických událostech. Kyjev jej mezitím pohaněl, že se v něm všichni Ukrajinci líčí jako sympatizanti s fašismem a protestoval proti tomu, že Varšava v odkazech na genocidu Poláků tzv. ukrajinskými „nacionalisty“ ve Volyni a Východní Haliči použila předválečnou zeměpisnou terminologii.

Nově jmenovaný polský ministerský předseda Mateusz Morawiecki svému izraelskému protějšku o víkendu odpověděl, když na svůj Twitter napsal, že „Židé, Poláci a všechny oběti by měly být strážci vzpomínek na všechny, kteří byli povražděni německými nacisty. Auschwitz-Birkenau není polské jméno, a ‚Arbait Macht Frei‘ není polská fráze,“ což proběhlo jen jeden den před rozhovorem jich dvou, kdy se dohodli, že o této záležitosti nadále povedou rozhovory. Abychom byli spravedliví, historik Jan Grabowski ve své práci argumentoval, že někteří Poláci se ve skutečnosti zapojili do páchání strašlivých věcí na Židech, ale tvrdit, že tito lidé spáchali své zločiny za Polský národ a kolektivně trestat celou populaci nezaslouženou vinou je špatně a mohlo by se to správně touto novou legislativou kriminalizovat.

Během nacistické okupace bylo konec konců zabito přibližně 6 milionů Poláků, což představuje asi 1/5 celkové předválečné populace, což z Polského národa objektivně činí oběť II. druhé světové války, nikoliv agresora jakým byl Německý národ.

V souvislosti s tím Poláci trpěli i z rukou s Hitlerem spřízněných Banderovských fašistů, kteří zmasakrovali kolem 100 000 civilistů v bývalém pohraničí s Druhou Polskou republikou a páchali teroristické činy proti jejich lidu i před válkou, i přesto však Varšava učinila rozhodnutí přijmout v posledních 4 letech více než 1,5 milionu ukrajinských migrantů, ačkoliv tito lidé mohli být predisponováni k oblibě fašistické banderovské ideologie a k teritoriálním nárokům vůči modernímu Polsku. Polská veřejnost byla otevřeným hlášením se k fašismu na Ukrajině novou politickou elitou nastoupivší po puči a zvláště glorifikací Bandery znechucena a i stát si zjevně nakonec uvědomil dlouhodobé bezpečnostní důsledky toho, když se krátkozrace umožní do země vstup tolika Ukrajincům, kdy někteří z nich by mohli představovat „spící buňky“ sympatizantů Banderovců, tudíž se opožděně uchýlili k zákazu jejich ideologie.

Dáme-li si to dohromady, tak je ta údajně „kontroverzní“ legislativa této země střižena tak, aby bránila Polský národ před zostouzením prostřednictvím poškozujícího překrucování o tzv. „Polských táborech smrti“ zacíleného na možnost umýt si od těchto ukrutností ruce pro nacisty a revidovat historii, aby se vina svalila čistě na Poláky, kdy ta samá vláda zároveň chce bránit bezpečnost Polského lidu tím, že nakonec staví do ilegality možnost, aby těch více než 1,5 milionu ukrajinských migrantů v zemi podporovalo banderovskou fašistickou ideologii a teritoriální nároky. Izrael s Ukrajinou se pokouší diskreditovat eurorealistickou polskou vládu, čímž však mimoděk ještě zvyšují oblibu vládnoucí strany Zákona a spravedlnosti u mnoha Poláků v zemi, kteří znají situaci daleko lépe a pohlíží na to jako na nemístný útok proti historické pravdě a národní důstojnosti, v čemž mají jistě pravdu.

Zdroj: globalresearch.ca