Putinomika. Proč Rusko hospodářsky nezkrachovalo? Přerozdělování klíčem...
11.2. 2018 argument! VSa
Přečetli jsme: Pohled na Putinovu hospodářskou politiku od roku 2014 ukazuje, že udržela stabilní hospodářství navzdory dvěma šokům: propadu cen ropy a západním sankcím. Proč?
O relativním úspěchu ruského ekonomického řízení či „putinomics“ (putinomiku) napsal na stránkách časopisu Foreign Affairs docent Fletcher School of Law and Diplomacy Chris Miller.
Jak Miller uvádí, v západních médiích bylo možné se v roce 2014 dočíst nejrůznější katastrofické scénáře ohledně budoucnosti ruské ekonomiky kvůli její závislosti na příjmech z ropy. Následné západní sankce pak měly zkázu dokonat. Jenže nestalo se a nevypadá to tak.
Proč? Rusko má dnes stabilizovanou ekonomiku, inflaci na historickém minimu, rozpočet je skoro vyrovnaný a Putin směřuje ke znovuzvolení v březnu 2018. Jeho podpora je kolem 80 %. Rusko přežilo dvojí šok: propad cen ropy a západní sankce díky trojí ekonomické strategii, míní Miller.
Zaprvé, politika se zaměřila na makroekonomická stabilitu, především na nízkou inflaci. Zadruhé, garance nízké nezaměstnanosti a stabilních penzí předešla lidové nespokojenosti, i když na účet vyšších platů a celkového růstu. Zatřetí, tam, kde se nestřetávalo s politickými cíli, dostal soukromý sektor svobodu. Tato strategie udržela ruskou ekonomiku stabilní, i když tak země nezbohatne.
Má Putin nějakou hospodářskou politiku?
Obecně se soudí, že jeho pozice u moci spočívá na příjmech z ropy. Ruská ekonomika je známá víc korupcí než efektivitou. Ale Kreml mohl přijmout jinou, a ne tak dobrou politiku, která by Putinovi zkomplikovala pozici. Když se stal Putin v roce 1999 premiérem a potom prezidentem, Rusko bylo v následující situaci: země se středním příjmem, kde příjmy z ropy tvořily velkou část jeho HDP; země vedená bývalým důstojníkem KGB, který využil bezpečnostní složky k posílení své moci a využil svoje možnosti k tomu, aby donutil velký byznys a oligarchy hrát podle jeho pravidel.
Podle Millera by tento popis seděl na chavezovskou Venezuelu, která je stále závislá na ropných příjmech, stále v ní vládne autokratický režim a stále nedokáže vybudovat ekonomiky stojící na pravidlech, a ne na politickém biči. Rozdíl je v tom, že Venezuela během ropného boomu hodně utrácela a nyní je v hluboké krizi.
V roce 1999 na tom bylo Rusko hůř než Venezuela a problémy, které nyní Venezuela má, byly ruským příběhem 20. století – nedostatek zboží k nim patřil. Miller tak říká, že dnes je tomu jinak, protože Putin má jinou strategii.
Přerozdělování klíčem
Dovednost Kremlu v tom, jak dokáže přerozdělovat zdroje, vysvětluje, proč je ruská elita u moci už skoro dvě dekády. Rusko během ropného boomu na začátku 21 století ušetřilo stovky miliard dolarů v rezervních fondech. Na horší časy. Pokud by byla kremelská hospodářská politika tak špatná a stála jen na zlodějnách, chybách a ropných příjmech, jak se často líčí, Putin a další by dnes nebyli z moci, myslí si Miller. A už vůbec by Rusko nevedlo války v zahraničí.
Cílem Kremlu nebylo zvýšit HDP nebo příjmy domácností. Místo toho se zaměřil na tři kroky: makroekonomickou stabilitu, stabilitu pracovního trhu a omezenou kontrolu státu nad strategicky významnými sektory. A to funguje.
V první oblasti ekonomické stability je Rusko výjimečná kleptokracie, která má výborná hodnocení od MMF za ekonomické řízení. Jak to? Od počátku Putin a jeho lidé kladli důraz na splacení dluhů, nízký deficit a nízkou inflaci. Rusko má dnes menší dluh než většina západních demokracii.
Putin od roku 2014 zavedl program tvrdých škrtů, udržel tak deficit na 1 %, a málokdo si na škrty stěžoval.
Dalším krokem byla garance práce a penzí za cenu platů a výkonu ekonomiky. Kreml, který se poučil z doby Jelcina, upřednostnil nyní menší mzdy, ale nízkou nezaměstnanost. V Rusku padly mzdy asi o 10 %, ale nezaměstnanost se zvedla jen o 1 %. Kreml prostě vyslal podnikatelům jasný vzkaz: nižší mzdy jsou tolerovány, zavírání fabrik ne.
Není to efektivní politika z hlediska hospodářství, ale jako prevence protestních nálad ve společnosti funguje. Rusové neprotestují proti nižším mzdám, ale proti zavírání fabrik a ztrátě míst. Podobně funguje i sociální politika a penze. Škrty penzí budily v Rusku protesty, takže Kreml raději seškrtal výdaje na zdravotnictví a vzdělání. Což bude mít střednědobé dopady.
Na třetím místě je potom pravidlo, že soukromé firmy mohou operovat volně, pokud nenarušují politickou strategii Kremlu. Významná role oligarchů, kteří ovládají státem vlastněné firmy spočívá podle Millera v tom, že podporují Kreml v jeho politice vůči obyvatelstvu: drží nezaměstnanost na nízké úrovni, krotí média a marginalizují politickou opozici. Největší význam mají energetické firmy, menší například producenti oceli a žádná role nepřipadá například firmám v oblasti služeb jako jsou supermarkety.
Jaké šance má ruský soukromý sektor na zlepšení výkonu ekonomiky a na posílení ruského hospodářského růstu? Nějaký určitě, ale ne moc velký. Podle kremelské logiky je totiž, uzavírá Miller, růst dobrý, ale udržet se u moci lepší.
Zdroj
