Když jsem o chvíli později kouřil před vchodem, objevila se přede mnou znovu. Něco začala povídat, ale přerušil jsem její projev slovy: „já už jsem vám, paní, dal před chvíli!“ „Já vím, že jste mi dal, já si to pamatuji, chtěla jsem vás poprosit ještě o cigaretu“. Někdy prostě rezignuji. Nebo mě zase dostala na ten smutný výraz tváře, nevím. Sáhl jsem do kapsy a nabídl ji je. Pak jsme stáli vedle sebe a kouřili. A ona povídala. Hovořila dobrou, kultivovanou češtinou.

„Pracovala jsem ve firmě, ale přišel tam mladý management a mě propustili pro nadbytečnost. Snažila jsem se najít práci, chodila jsem na pohovory, posílala životopis, ale nikde mě nechtěli vzít na hlavní pracovní poměr. Jenom občas brigády.“

„No tak aspoň brigády, ne? říkám.

„To nejde, já potřebuji hlavní pracovní poměr, protože mi chybí tři roky do důchodu. A brigády se do důchodu nezapočítávají.“

„Smím se zeptat, kolik vám je?“

„63. Už bych měla mít nárok na důchod, ale ten nedostanu kvůli těm chybějícím rokům. Ještě mám kde bydlet, ale nemám vůbec žádné peníze. Nevím, jak dlouho tam ještě zůstanu. Starám se o své děti.“

„Děti?“

„Ano,“ usmála se. „Tak já říkám svým zvířatům. Mám kočku a psa. Jsou jako moje děti.“

„A byla jste na sociálce? Musí vám přeci dát nějakou podporu, příspěvek na bydlení nebo něco podobného.“

„Byla. Řekli mi, že mám přijít 18. února. Snad mi dají podporu, i když dříve jsem žádala a zamítli to.“

Spíše jsi nebyla dost drzá a neodbytná, pomyslel jsem si. Naši snědí spoluobčané by tě poučili.

„Chtělo by to poradit se s právníkem,“ řekl jsem.

„No ano, ale kde bych na to vzala.“

„Co je vaše profese?“

„Byla jsem ve zdravotnictví.“ Dál to nerozváděla, ale pochopil jsem, že asi něco jako pomocná pracovní síla.

„Tak na shledanou. A děkuji.“ A vydala se cestou přes parkoviště. Díval jsem se za ní. Šla neshrbená a poměrně rychle.

Nemám důvěru k různým somrákům, žebrákům, vím, že si dovedou vymyslet srdcervoucí story, ale té paní jsem, nevím proč, věřil. Představoval jsem si její byt, kde žije sama s kočkou a psem, které miluje a kteří jí to oplácejí, jak jen zvířata dovedou. Přemýšlel jsem, čím je asi krmí, když sama nemá nic. Zastyděl jsem se za těch ubohých 20 korun. Rychlý pohled do peněženky mě přesvědčil, že tam moc není. Rozběhl jsem se ke vzdálenému bankomatu. Chtěl jsem jí dát aspoň tisícovku. Ale bylo pozdě. Paní zmizela a nebyla nikde, ani na parkovišti, ani před vstupem do metra. Už jsem jí nenašel.

Přemýšlím nad tím, jak se u nás vypočítává nárok na důchod. Ta paní pracovala celý život. Chyběly jí mizerné tři roky. Není její vinou, že je nemůže odpracovat. Vyhodili jí z práce a novou jí nedají. Diskriminace věkem existuje, v 63 už nemá šanci. To znamená, že všechny ty odpracované roky, kdy odváděla do státní pokladny příspěvek na svůj důchod, se vynulují. Jakoby nikdy nebyly. Stát ty její nastřádané peníze prostě legálně ukradne. Dovolat se není kam, snad na lampárnu. Co jí čeká? Nakonec půjde na nějakou tu brigádu, pak třeba ještě a ještě, dokud bude moci a dokud neonemocní. Bude dřít do 65 nebo 68. Pak už nebude nic, snad jen mizivá podpora. Možná přijde o byt, o svá zvířata. Skončí na ulici.

V Kanadě, kde jsem žil dvacet pět let, neexistuje žádný povinný počet roků, který je nutno odpracovat, aby se člověk kvalifikoval na důchod. Odpracuješ třeba měsíc a oni ti vyměří z toho měsíce důchod. Samozřejmě je to jen par centů, ale jde o princip. A navíc to v 65 dorovnají na jakési existenční minimum, takže úplně bez prostředků nezůstaneš. Nevím, jak je to v ČR, myslím, že ta paní nakonec snad také dostane nějaké existenční minimum a příspěvek na bydlení. Ale mám divný pocit bezmocí nad státem legalizovanou krádeží jejího důchodu. A takových případů bude v ČR určitě mnoho. No, hlavně, že ta svoloč, ta sebranka, ta holota, která se proboxovala do čelních státních funkcí a uzurpuje si vládu v této zemi, je za vodou. Ta má benefity a výhody, o kterých se žebračce na parkovišti doslova ani nezdá.