ME TOO MÁ ČESKÉ KOŘENY, ŠKODA KAŽDÉ LEDVINY, KTERÁ PŘIJDE NA ZMAR A JAK ZEMAN PORAZIL NIC

Ano. Je to těžko uvěřitelné, ale kořeny americké iniciativy je možné vystopovat v České republice, tedy Američané si zásluhu o známou západní iniciativu přisvojují neprávem. Jenže informace o tom, jak to bylo doopravdy, se nedají zamlčet. Skutečnost je takto drsná:

Taťán Ondřej Gregor Brzobohatý Kuchař et cetera urazil prezidenta České republiky. Už nevím proč, zřejmě proto, že urazit staré muže je snadné a navíc to přináší publicitu, kterou nutně potřebuje. Nějak se to může stát a slušný člověk by se vzápětí omluvil, ale na to je potřeba charakter. Kde nic není, ani smrt nebere.

Bez následků to však nezůstalo. Jakmile se objevilo v tisku, co vlastně Taťán řekl, vypuklo bujaré nadšení. Ještě ten den zvonil jeho telefon jako zblázněný. Volali a gratulovali mu všichni z nejrůznějších evropských hodnot, neziskovek, fakult humanitárních studií, herci, režiséři, Česká televize a plno dalších. Matěj Stropnický, Jakub Janda a celé evropské hodnoty se spolu s Taťánem Ondřejem Gregorem Brzobohatým Kuchařem et cetera rozhodli, že celou povedenou taškařici oslaví. Sešli se, popili a došla také řeč na uprchlíky. Všichni plakali, některé dívky a utlačované menšiny i usedavě, a nakonec se rozhodli uprchlíkům pomoci. Jenže jak, když je celé Německo zahrnuje láskou, penězi daňových poplatníků a dalšími benefity. A pak, jako blesk z čistého nebe, to někoho napadlo – neví se prý koho, nějak to zapadlo ve všeobecné vřavě, ale nápad byl na světě.

Matěj Stropnický se rozhodl darovat ledvinu. Uprchlíci sice všechno mají, ale zdraví si zničili ve Středozemním moři, tak orgány potřebují. Jakub Janda se rozhodl darovat obě ledviny a půlku mozku, Matěj Stropnický pak dokonce tři ledviny. To vzbudilo malou pochybnost o počtu orgánů člověka a vznikla docela zásadní pře. Kolik můžeme darovat, aby ještě něco málo zbylo. Volali do fakult humanitárních studií, hercům, neziskovkám, ale odpověď nikde a nikoho jiného už neznají. Ale potom dostal Taťán nápad: „Jakube, zavolej přeci Georgu Sorosovi, ty máš jeho telefon, ten ví všechno a navíc je v nemocnici jako doma.“ Soros zdvihl telefon hned. „Jakoubku, chlapče milovaný, co ti leží na srdci?“ A Jakoubek vyprávěl. Ani George však o počtu orgánů nevěděl nic. Je ale chytrý a měřil podle sebe. „Já, když se na to podívám, pravil, mám teď sedmou ledvinu, asi na tom budou ostatní podobně.“ Tu se všichni večírkáři zastyděli. Jakub Janda se rozhodl darovat pět ledvin, půlku mozku a pár nepotřebností jako slezinu a slepé střevo. Ostatní ho následovali s nadšením. Dodnes jejich lékaři pátrají po třetí, čtvrté a dalších ledvinách, a tak aktéři nemohou opustit jednotky intenzivní péče.

Jenže to není konec, teď to teprve přijde. George Soros má velký vliv v Hollywoodu a na jedné schůzce s herci a režiséry se zmínil o české iniciativě. Čekal souhlas, ale ne takové nadšení. Všichni přítomní se na místě rozhodli darovat půlku mozku, někteří celý. Ledviny, játra i ostatní orgány rozdávali po tuctech. Volali na kliniky, do center pomoci, aby všechno proběhlo co nejrychleji. George organizoval transfer orgánů – s jeho kontakty to bylo snadné. Přesto byl výsledek bídný. Půlka orgánů se někam ztratila, uprchlíci část přeprodali, a navíc někteří příjemci, na které opravdu zbylo, nebyli spokojení. Po příjmu mozku celebrit ztratili část ze svých schopností, přestali rozumně uvažovat, nebyli schopní se orientovat v nejjednodušších věcech a část z nich se stala závislými na kokainu.

Takže to dopadlo špatně, ale Velký George přemýšlel a přišel s jemnější verzí. A povedlo se. Iniciativa ME TOO byla na světě. V Hollywoodu se zase chytili všichni ihned. Zejména ti, co darovali půlku mozku, jsou dnes největšími zastánci iniciativy. A starý George? Zase může přes své neziskovky likvidovat nepohodlné politiky a ostatní, kteří se zpěčují jeho dobrotě. Konec dobrý, všechno dobré, alespoň pro Sorose. Tak takhle mě to celé vyprávěl starý přítel, jestli je to pravda, netuším.

K volbě prezidenta jsme už asi slyšeli všechno. Celé mediální divadlo bylo spíše smutné a otravné než co jiného. Miloše Zemana vynechám, předvedl svůj slušný výkon. Jen neměl proti komu. Tak jako probíhala volba v Americe před rokem, stejný rukopis a zřejmě i se stejnými poradci jsme viděli i u nás. Poradci nějak vydolovali vodicí nit, tedy jakousi frázi o rozdělování společnosti, kterou definovali a propracovali tak, aby se nesla celou kampaní a vydali neskutečné peníze na její prosazení. Zvolili nosiče a toho jsme viděli od rána do večera všude až do omrzení. Jen se netrefili. Tak jako nás drtili ve volbách prosazováním sociálních demokratů, nad jejichž hrobem se dnes  prohání jen vítr, tak teď udělali stejně fatální chybu. Vybrali NIC. Nic bez názoru, bez řečnických schopností, ohebné před vrchností z Bruselu. Nic přišlo a nic neřeklo. Odešlo a nic se nestalo. Když to shrnu, tak to vypadá divně, ale Miloš Zeman byl lepší než nic.

Zvítězil sice po všech stránkách, ale nemůžeme doufat, že globalisté v příštích volbách postaví někoho stejně slabého. Doufejme, že zase přestřelí, vyberou někoho ze svých neziskových organizací, nebo někoho, koho financují přímo. Možná zkusí protlačit nějakého Macrona nebo někoho jiného spojeného s Rothschildy, nějakého Schulze, Merkelovou nebo někoho, koho si piplali roky a kdo bude moci v danou chvíli posloužit. Část národa, zejména ti senzitivnější, na jejichž city se bude hrát zejména, podlehne a znovu naletí. Globalisté se ale pustí na neprozkoumaný terén, na kterém nemusí být jejich stereotypy nic platné. Někoho najdou určitě, tak nezahazujme naše kontrolky z dob komunismu, ještě nám budou dobré, protože příště to bude těžší.

Jednu obří výtku ke globalistům ale mám. Když posílali onu polonahou aktivistku k našim volbám, mohli vybrat někoho vzhlednějšího. Lépe by se na to koukalo, častěji by byla v televizi a měli bychom obecně lepší pocit. O té druhé kdesi na Ukrajině mluvit škoda.

Dne 4. února 2017

Miloš Hakl