Jaká témata podle vašeho názoru současná kinematografie v dostatečné míře odráží? Která problematika je naopak ze zřetele vypouštěna, nebo se jí není věnováno tak, jak by bylo potřeba?

Chodím hodně do kina a hodně koukám na filmy a nemám absenci žádného tématu. Ten výběr je tak obrovský, že si každý má šanci najít to své. Jestli něco postrádám a to hlavně v českých filmech, tak je to naděje. Často film popisuje situace a zajímavě, ale nenabízí východisko, takže člověku pak zůstane v srdci jenom pocit zmaru.

Jaký máte postoj k tomu, že se hranice v současném umění staly labilnějšími? Balet a moderní tanec se teď ve větší míře zapojují do operní akce, v dramatických inscenacích vidíme prvky videozáznamů, na výstavách věnovaných tvorbě jednoho malíře se exponují díla sochařů z jiných epoch. Jak se Vám líbí takové proplétání žánrů?

Skvělé! Jednoznačně to vítám! Umění je zrcadlo společnosti a je třeba propojovat a komunikovat. Naše Dejvické divadlo teď lehce fúzuje s Františkem Skálou a jeho projekty a já jsem nadšená. Jen houšť a větší kapky.

Při natáčení nebo na jevišti se vám snadněji spolupracuje s vrstevníky, mládeží nebo se staršími herci? Kde je více prostoru pro smích a kuriozity? Napadají vás nějaké příklady?

Tak takhle, já si rozumím s každým, kdo je inteligentní a má smysl pro humor a to je naprostá většina mých kolegů, na věku nezáleží. Ale naturelem, literaturou, vkusem, filozofií si víc rozumím s mladší generací, která už není tolik zatížená strachem. A smích a veselé historky zažívám v divadle i při natáčení, protože se o ně často sama postarám.

Narodila jste se v socialistickém Československu. Teď je to jiná země, která prošla důležitou cestou transformace. Pokud by to bylo ve vaší moci, jakým směrem byste soustředila svá úsilí?

Rozhodně bych si přála, kdybychom šli cestou zdravého rozumu a otevřené demokratické společnosti, což se radikálně neděje. Z mého úhlu pohledu jenom zvyšujeme rychlost ve slepé ulici. Já bych si přála jít cestou vytváření takové společnosti, aby v ní lidské bytosti bylo dobře, aby se mohla seberealizovat, rozvíjet, spolupracovat, tvořit a prožívat život jako radostný. Těch každodenních nároků, které musíme zvládnout, jenom abychom byli, je tak obrovské množství, že jsme stále ve fázi přežívání a já už bych ráda přešla přes fázi prožívání do fáze užívání si. Rozhodně bych si přála společnost, která je angažovaná a nebojí se klást si otázky.

Den ode dne se lidé víc a víc ponořují do internetu a sociálních sítí, které se staly obrovskou částí našeho života. Jakou budoucnost v této souvislosti mají divadlo a kinematografie? Bude konkurence v „boji" o diváka silnější?

To je realita, to už se bezesporu děje. Nicméně divadlo je magie, je to přímý kontakt, mezi herci a diváky vzniká morfické pole, ve kterém se odehrávají komunikační procesy, které žádné médium nenahradí. Jen možná ubude lidí, kteří o tom vědí a kteří po tom budou toužit. Myslím, že je třeba, aby se divadlo také transformovalo a reagovalo na tyto obrovské společenské změny a myslím si, že u nás, v Dejvickém divadle se o to upřímně snažíme.