Kratochvíl: Jednání majora Filipova je čin, který opravdu zasluhuje nejvyšší ocenění. Vyznamenání in memoriam Řádem Hrdina Ruska. Ruští piloti létají v Sýrii opravdu ve velmi složitých podmínkách. Nemám na mysli pouze podmínky meteorologické. V Sýrii neexistuje souvislá fronta, je velmi těžké odlišit postavení vlastních, přátelských či zrovna momentálně přátelských sil od postavení sil nepřátelských. Během letu se tato postavení dále mohou měnit, či střídat. Použití protiletadlových střel malého dosahu je v takových podmínkách prakticky nepředvídatelné. Proto bylo a je tak důležité hlídat dodávky protiletadlových komplexů malého dosahu teroristům. Zde jednoznačně selhala prevence, tedy zásady prodeje zbraní na světovém trhu. V důsledku tohoto řekněme opomenutí došlo k dodávce protiletadlového komplexu malého dosahu teroristům a sestřelení Su-25.

Major Filipov se zachoval příkladně jako gardový pilot. Do posledního okamžiku bojoval o záchranu letounu a katapultoval se až opravdu v posledním okamžiku. Bohužel ke katapultáži došlo v osídlené oblasti pod kontrolou teroristů, takže šance na jeho záchranu byla nulová, přestože ruský systém záchrany pilotů z nepřátelského území je na světové úrovni. Tady pilot prostě neměl nejmenší šanci. On však do poslední chvíle kladl odpor, a nakonec se zachoval jako pravý hrdina. Těžce zraněn neškemral o milost, které by se stejně nedočkal, ale hrdě přijal svůj osud, odpálil granát, který měl u sebe, zachoval se jako skutečný hrdina.

Zaslouží si ruští vojáci bojující dnes v Sýrii, aby byli nazýváni potomky Rudé armády?

Ruská armáda a vojáci vyslaní na pomoc legální Syrské vládě se obzvlášť mohou hrdě hlásit k tradici osvobozeneckých bojů Rudé armády v Evropě z doby 2. světové války. Oni nebojují na straně uchvatitelů. Oni brání obyvatele suverénní země před žoldáky a kořistníky, kteří by rádi měli prospěch z jejich práce, kteří by rádi žili na úkor jiných. Je smutné, že hodně lidí díky vlivu masmédií v Evropě toto nevidí. Je v tom skrytá hrozba, že k podobným událostem může dojít i u nás, že o svoji svébytnost nebudeme schopni sami bojovat, kdy se budeme úpěnlivě obracet k Rusku, aby nás opět zachránilo. Aby nám pomohlo uchovat naše zvyky, naše tradice, náš jazyk, naši kulturu. Tak to bylo po 1. světové válce i po druhé. Bohužel.

Víte, těžko, velmi těžko se hovoří na pohřbu člověka, který splnil svůj úkol i za cenu nejvyšší. Obvykle používaná slova jsou tak ohraná, že mnohdy působí až nepatřičně. Každý takový čin je jedinečný a neopakovatelný. Každý takový Člověk s velkým Č je jedinečný a neopakovatelný. Těžko se hovoří veliteli o svém člověku, který padl. Je to totiž, jako by umřelo i něco krásného ve vás, uvnitř, a ještě o tom máte povídat. Já na to formálně odpovědět neumím. Jenom mi vždy vyvstane na mysl jedna věta, kterou jsem si přivezl ze Sibiře, kterou mám vyrytou v duši na věky, která obsahuje vše, ale kterou možná málo kdo pochopí: Jest takaja profesia, rodinu zaščiščat, tedy, Existuje takové povolání — bránit vlast.