„Pokud svoboda vůbec něco znamená, tak znamená právo říci lidem to, co nechtějí slyšet,“ napsal ve svém proti-totalitním románu 1984 George Orwell. Ten by se nejspíš mračil i nad posledním plánem britské vlády na vytvoření agentury, která bude v podstatě dusit svobodu projevu.

Zkoumání „falešných zpráv“ je bezpochyby pozitivní vývoj. Znamená to, že lidé přinejmenším zkoumají zprávy, které konzumují.

Ano, je to problém, že existuje tolika dezinformací a zavádějících informací. Byl by to však ještě daleko větší problém, kdyby nebyly. Přístup veřejnosti by měl být takový, že s dezinformacemi nebojují regulační orgány kontrolované vládou. Argumentace jednotlivců s překládáním důkazů je tím, co k demokracii patří, a ta může přežít jedině, když má svobodný trh myšlenek.

Když má vláda orgán, který rozhoduje, co lze publikovat a co publikovat nelze – čímž vytváří kulturu jak oficiální cenzury, tak sebe-cenzury – tak by vám to mělo stačit, aby vás to vyhnalo do ulic, a natolik by vás měla po stručném zhlédnutí, o co jde, měla znepokojit i nová národně bezpečnostní jednotka k boji proti šíření falešných zpráv.

Tomuto novému britskému vládnímu orgánu bude stát za to, aby cenzuroval i „satiru nebo parodii, která sice nemusí znamenat žádnou škodu, ale přeci lidi oblbuje.“ Takže podle těchto géniů je i satira a parodie „falešnou zprávou“.

Satira často spočívá na směsi věrohodného s absurdním – ta lidi nemusí nezbytně oblbovat, nýbrž poukazuje na závažné problémy daleko přístupnějším způsobem. Toho lze dosáhnout tím, že se pozornost lidí vyláká, aby se důkladně podívali na to, co to vlastně baští, nebo se skrze ni humorným způsobem přístupně podá nějaký širší politický přístup. Představa, že by se satirické publikace měly případně odstraňovat nebo cenzurovat, protože lidé by v ně mohli uvěřit, zní přinejmenším pokrytecky, přinejhorším autokraticky.

Je snadné pochopit, jak by vlády mohly podléhat pokušení cenzurovat kritiku prostřednictvím satiry nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Někdo by takto mohl odhalovat pravdy, které by vláda nerada viděla zveřejněné. Někdo vysoce postavený by se dokonce, Bože odpusť, mohl cítit žertíkem dotčený. Od všech žertů by se pak mohlo požadovat, aby byly v souladu s názory vlády, přičemž žerty, které si utahují z opozice, by procházely? Kdo bude regulovat regulátory? Kriminalizace žertů je prvním krokem ke konci svobody. Podívejme se do Turecka, kde prezident Recep Tayyip Erdogan podal už přes 1800 žalob proti karikaturistům a dalším, kteří se odvážili žertovat na jeho úkor.

Tento nový britský orgán bude podle mluvčí britské vlády údajně „pověřen bojem s dezinformacemi“ – ale co znamená „dezinformace“?

Bude-li určovat, co je „dezinformace“ vláda, pak bude vláda mít volnost cenzurovat kohokoliv, kdo zpochybňuje její názory, nebo zpochybňuje to, v co by se podle vlády mělo věřit. Komu byste svěřili vedení úřadu, který rozhoduje, čí politické názory jsou zhoubné a nebezpečné, a čí by se měly cenzurovat, protože jsou „falešné“?

I kdybyste s britskou vládou souhlasili v tom, že řekněme, Rusko šířením dezinformací představuje nebezpečnou geopolitickou hrozbu, tak je potom úkolem vlády, aby vám umožnila si ty dezinformace vyslechnout, a pak vám vysvětlila, proč to není správné. Nebezpečí spočívá i v tom že ač zrovna teď nemusí třeba vláda svou moc zneužívat k cenzuře, tak ta následující klidně může. Dáte-li vládě moc, aby vládla nad tím, čemu důvěřujete, tak to pouze znamená, že později můžete zjistit, že jste jí dali pravomoc k tomu, že bude vládnout nad tím, čemu důvěřovat nesmíte.

Tento nový orgán navíc může znamenat, že lidé by mohli narazit jen proto, že prezentují alternativní názory nebo že zpochybňují fakta zveřejněná vládou? Co když by takové zpochybňování bylo závažně důležité? Co, když někdo řekněme odhaluje špatnosti páchané vládou? Bohužel to ale vypadá, že takovýto druh politiky se chystá zachvátit nejen Británii, ale vypadá to, že se chystá pro celou Evropu.

Ve Francii vede prezident Emmanuel Macron křížovou výpravu proti čemukoliv, o čem si jakýkoliv justiční úředník usmyslí, že je to „falešná zpráva“. Macron tvrdí, že webové stránky, které obsahují falešné zprávy, se budou „zakazovat“, aby se tak „ochránila demokracie,“ údajně proto, že ty představují falešné povídačky. Macron uvádí, že Francie „naléhavě potřebuje zákazy,“ aby umlčela webové stránky, o kterých si francouzská vláda myslí, že sdílí „falešné zprávy“ – a zvláště pak, jak by se dalo čekat, během voleb.

I kdyby byla rozhodnutí proti některým z těchto webových stránek později zrušena soudem, tak by takové počínání muselo zjevně znamenat nesmírné finanční břemeno, což cenzoři bezpochyby vědí. Ale během té určité doby, by nikdo jejich politiku zpochybňovat nemohl! Opozice by byla umlčena, i když jen dočasně, přičemž občané by byli hnáni do právních procesů, jako byl svého času kvůli falešným zprávám o uspořádání vesmíru v právním procesu Galileo, takže vláda by mezi tím mohla na chvíli (např. ve volebním období) formovat veškerý diskurz ve svůj prospěch. Vlády přitom obvykle mají na spory nekonečné množství času a nekonečné zdroje.

Macron ale tvrdí, že se pokouší „chránit demokracii“. Nikdo nemůže chránit demokracii omezováním svobody projevu členům této demokracie. Demokracie znamená, že se lidu (démos) dá otevřený přístup k informacím a k utváření si svých vlastních závěrů.

Německo už schválilo zákony, které požadují, aby se ze sociálních sítí odstraňovala „nenávistná mluva“ nebo „falešné zprávy“. Okamžitě za to politická opozice zaplatila svou cenu. Beatrix von Storch, prominentní členka parlamentu za stoupající stranu AfD, byla za svůj twitterový příspěvek suspendována už 2. ledna, den po nabytí účinnosti tohoto zákona. Jak až pohodlný způsob to je k jejímu umlčení a umlčování ostatních a omezování jejich možnosti zpochybňovat vládu!

Co je ještě nebezpečnější, irská vláda navrhuje zákon, který by znamenal, že lidé by mohli za šíření údajně „falešných zpráv“ na internetových účtech jít až na pět let do vězení. „Falešné zprávy“ na internetových účtech! Jak by hrozba uvěznění mohla nemít dusivý účinek na otevřený diskurz? Ve svobodné společnosti by neměla vláda mít možnost lidi věznit za sdílení názorů, se kterými ona nesouhlasí. Jak ve své knize „Obhajoba demokracie“ napsal sovětský disident Natan Šaranskij, že „Test náměstí“, rozhodne, zda lze nějakou společnost považovat za svobodnou, nebo ne:

„Když člověk nemůže vyjít doprostřed náměstí a vyjádřit svůj názor beze strachu ze zatčení, uvěznění nebo fyzického ublížení, pak takový člověk žije ve společnosti strachu, nikoliv ve svobodné společnosti.“

Mluvčí britské ministerské předsedkyně prohlásil, že „Žijeme v éře falešných zpráv a konkurujících si verzí pravdy.“ Správně, v časech konkurence. Vysvětlete veřejnosti, proč je vaše verze lepší. Kde je psáno, že verze by si neměly konkurovat? Politický diskurz závisí na tom, že se různé myšlenky mohou střetnout, že se různým lidem umožní, aby tyto myšlenky testovali spíše v rozhovorech než ve vězení. Společnost s jedinou verzí pravdy je ze své podstaty totalitní – je to „Velký bratr“ – který netoleruje, aby kdokoliv zpochybňoval podstatu jeho ortodoxie. Pokusy cenzurovat „konkurující verze“ jsou nejspíš náznakem toho, že určití lidé se děsí možnosti, že když se kladou otázky, tak jejich politické myšlenky nejsou schopné obstát, nebo vydržet test času.

Pokud by Macron a další evropští vůdci opravdu chtěli „bránit demokracii“ – což je premisa, která si zjevně říká právě o pokládání otázek – tak je čas, aby se naopak pustili do její obrany podporou svobody slova bez opory „biřiců“ nějaké „ochranitelské“ vlády. Pokud jsou hodnoty lidských práv, demokracie a svobody tak veliké, jak je mnozí znají, tak se právě díky nim „falešné zprávy“ rychle odhalí jako takové, a hrozbu hodnotnějším „pravdivým zprávám“ nebudou představovat moc dlouho.

Robbie Travers

Zdroj: prisonplanet.com