Několik poznámek k rigorosní práci Tomáše Halíka.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že dokonce v pozdním  věku budu moci uplatnit svou státnici z marxismu,  a to k pochopení Halíkovy rigorosní práce z roku 1972  „Křesťanství jako utopie.“ K dialektice dějin křesťanského sociálního myšlení. (Rigorózní práce.) Praha, Univerzita Karlova, Fakulta filozofická 1972.

Na počátku budiž řečeno, že oproti běžným rigorosním pracím  má Halíkova práce dle mého soudu značný objem, obsahující 269 stran textu. Za největší formální nedostatek považuji v této práci tu skutečnost, že v ní chybí paginace v obsahu. Tím je pro běžného čtenáře  orientace v tak rozsáhlém textu velmi snížena.

Tomáš Halík tuto svou práci považuje za příspěvek k marxistické religionistice.  Na str.224 je uvedeno: V záhlaví této práce, snažící se o důsledně dialektický a historický přístup k dějinám křesťanského sociálního myšlení, stojí zcela oprávněně motto z díla Karla Marxe. Marxismus, marxistická religionistika má velké předpoklady k tomu, aby překonala dosavadní nedialektické přístupy na poli této problematiky.

Halík se zcela ztotožňuje s tím, co o náboženství bylo kriticky vysloveno klasiky marxismu. Na str. 44 píše: V rovině vlastních myšlenkových postupů této práce je třeba nutno zdůraznit, že naše závěry nikterak nemíní polemizovat či zeslabovat to, co bylo kriticky řečeno na adresu náboženství a jeho sociální role klasiky marxismu.

Halík těží z Marxova myšlenkového odkazu především metodologicky a navíc v práci doplňuje jeho stanovisko o známou dichotomii „ideologie-utopie“ z díla  sociologa vědění  Karla Mannheima. Tu  posléze používá k analýze obou pólů náboženství – ideologie i víry, chápané Halíkem jako absolutní utopie. Pro podrobnou informaci odkazujeme čtenáře na původní Halíkův značně rozsáhlý a mnohoslovný text. Zde se omezíme jen na shrnutí základních thesí a pro osvětlení dané problematiky uvedeme pouze několik  přímých citací z Halíkova textu:

Na str.265 Halík shrnuje základní these své práce:   Spolu s pojetím utopie jsme aplikovali na dějiny křesťanského sociálního myšlení i Mannheimem inspirovaný „model“ ideologie. Rozeznáváme dvě dialekticky protikladné tradice křesťanství: „utopickou“ a „ideologickou“.

Ideologie je v sociologii vědění definována jako teorie, bez převratné působnosti doplňující stávající řád bytí, směřující k zachování statu quo dané společnosti.

Utopie - na rozdíl od běžného chápání tohoto pojmu - je naopak projevem tendence účinně transcendovat tento stav; utopie kriticky anticipuje budoucnost.

  Str.208 Kdykoliv křesťanství upadá do forem uzavřené bezrozměrné teorie, které už dějiny a budoucnost nemají co říci, kdykoliv se církev nekriticky ztotožńuje se stávajícím společenským řádem a snaží se jej petrifikovat jako „sociální inkarnaci“ křesťanství, tam převažuje ideologický, mýtický, náboženský pól: tam vystupuje křesťanství jako ideologie.

Str.212  Rozlišili jsme „pól“ mýtu, ideologie náboženství (tyto pojmy se nám po předchozích analýzách  ukazují jako vnitřně spojité a „pól“ víry, utopie, společenské kritiky.(Tento druhý pól je pól „protestu“ ve smyslu Marxova dialektického pohledu.)

Str.213  Nejzávažnějším příkladem kulturně-společenského útvaru v němž jsou utopické a ideologické orientace (víra a mýtus) silně promíšeny, je právě křesťanská církev. Domníváme se, že o žádném dějinném projevu křesťanské církve nelze říci, že se zde víra naprosto a důsledně emancipovala od mýtu; vždy a všude je v dějinách křesťanství víra promíšena s mýtem.(Církev se tak stává dědičkou císařského Říma.)

Str.220  Naproti tomu postup, který zde navrhujeme a pokoušíme se uplatnit, je skutečně dialektický: vidí křesťanství v jeho vnitřní rozpornosti. V utopické orientaci spatřujeme  jeden z dialektických pólů.

            Přiznáme-li charakteristice víry, získané hermeneutickou analýzou, statut ideálního typu, chcem ji tím skutečně kriticky metodologicky využít.

            V tomto tvořivém využití podnětů metody ideálních typů vidíme možnost vnitřního obohacení marxistické religionistiky.                                                            

Str.232 Prokázali jsem v této práci, že převratnou dynamikou v křesťanství je víra (vlastní specifikum křesťanství)  jako utopická společenskokritická praxe orientovaná na absolutní budoucnost a měnící tím radikálně vztah člověka k dějinám, k vlastní časovosti.

Zatímco v mýtu (aseitě přítomného stavu, legitimující se z minulosti) člověk dějiny pouze snášel, v radikální utopické orientaci na absolutní budoucnost (víře) se stává záměrným tvůrcem dějinné budoucnosti,  r u š í  b o ž s k é ,  tvořivě se obrací k novému, více lidskému.

            Víra (tato protimýtická, protináboženská orientace, vznikající ve starověké Izaraeli a projevující se ve společenskokritických proudech) je mediem člověka k záměrnému přetváření dějin.

Za nejproblematičtější aspekt Halíkovy práce považuji jeho nepokrytě proklamovaný atheismus. Tato skutečnost je velmi nepochopitelná ve světle toho, že Halík ještě před napsáním  této rigorósní práce přijal údajně v roce 1967 z rukou biskupa Tomáška na Vyšehradě svátost biřmování! Na str.227 své rigorózní práce se Halík zcela otevřeně hlásí k marxistickému atheismu: Je třeba nejen jasně prohlásit, ale i kvalitní vědeckou prací prokázat, že marxistický ateismus se zásadně liší od osvícenského a primitivně materialistického ateismu, a není proto důvodu, proč by marxistická religionistika měla s povrchním buržoasním ateismem sdílet jeho osvícenské a pozitivistické předsudky vůči křesťanství.

K tomu lze jen s politováním dodat, že marxistický Halíkem proklamovaný ateismus je  vědecky zpracovanou teorií opírající se zejména o filosofické zdůvodnění ateismu, jak bylo vypracováno Ludwigem Feuerbachem. Základní problém zde ovšem spočívá v tom, že ve Feuerbachově práci „O podstatě křesťanství“ (1841), z níž klasikové marxismu hlavně čerpali, se Bůh i náboženství jeví jako čistě lidský výtvor. Boha jakožto objektivně  existující bytost a osobně lidský protipól  toto subjektivisticky lidské pojetí naprosto eliminuje. Bohužel je to právě toto pojetí  náboženství „bez Boha“, které ve svých knihách dle mého soudu i dnes propaguje právě Mons.Halík. Z tohoto důvodu se také Halík ve své rigorósní práci vyhýbá teologii. Na str.14 Halík o teologii uvádí: Teologie je relativně svébytný systém vědění jehož východiska, soudy i závěry, natož posuzování jeho pravdivostní hodnoty (nehledíme-li k určité, zde nikoliv neproblematické možnosti pragmatické verifikace) leží zcela mimo oblast našich zkoumání. Není snad třeba připomínat, že tato práce nechce a nemůže v žádném smyslu rozhodnout otázku po zásadní pravdivosti či nepravdivosti náboženství a teologie.  

K tomu bych jen poznamenal, že bez Boha  opravdu ztrácejí základní teologické problémy týkající se např. vztahu Boží milosti k lidské svobodě svůj veškerý smysl.

 Halík ve své práci o křesťanském sociálním učení také překvapivě pouze okrajově zmiňuje  pozoruhodný sociální experiment v jezuitských redukcích Paraguaye, kde byla pro místní indiány vytvořena křesťanská komunistická republika. Halík se k tomu vyjadřje na str.116 následovně: Pro úplnost  se ještě zmiňme - a zůstaňme jen u zmínky - o jiné podobě společenské utopie, inspirované a realizované monasticismem - je to zcela unikátní sociální experiment, který uskutečnil jezuitský řád ve svém misijním území v Jižní Americe , tzv. „jezuitský stát“ v Paraguayi. Tato problematika však už nespadá do zájmového rámce našeho tématu; (?)  chtěli bychom se  k ní někdy vrátit v samostatné práci.

Co je pro mne nepochopitelné, že Halík ve své rigorosní práci, věnované dle jejího názvu dějinám křesťanského sociálního učení, nikde nevěnuje náležitou pozornost ani      nikde nerozebírá základní církevní dokumenty, týkající se této problematiky. Mám na mysli slavné encykliky Rerum novarum, Quadragesimo anno a další dokumenty. Tyto věci by do práce s uvedeným názvem měly dle mého skromného mínění rozhodně patřit.

Doc.RNDr Otakar Jelínek.                                                                         2.února 2018