Hmotná nouze je forma pomoci osobám s nedostatečnými příjmy. Ministerstvo práce a sociálních věcí se tímto snaží motivovat k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb za předpokladu, že každá osoba, která pracuje, se musí mít lépe než ta, která nepracuje, popřípadě se práci vyhýbá.

Aby osoba či rodina mohla pobírat tyto dávky, tak musí splňovat určité podmínky. Jednou ze zásad je, že by měla být daná osoba vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Úřad práce (ÚP) v těchto případech hraje větší roli v osudech lidí, než si myslíme.

Od prosince roku 2017 ÚP dokonce rozhoduje o tom, v jaké formě budou tyto dávky vypláceny. Nová změna v novele o hmotné nouzi má za následek, že příspěvek na živobytí je nyní částečně vyplácen v poukázkách, a to ve výši 35 až 65 procent dávky. ÚP rozhoduje o tom, jak velkou částku dostanou lidé v penězích a jakou v poukázkách. Rozhoduje také o tom, kde budou moci poukázky využít. Jak vidíme, není těch pravomocí ze strany ÚP zrovna málo. Aniž by si to pracovníci ÚP dostatečně uvědomovali, ovlivňují životy mnoha lidí. Jedním z případů je příběh muže v tíživé životní situaci. Vypráví ho matka, na jejímž životě závisí osud jejího dospělého syna. Nebýt nezdolné energie a celoživotní snahy, tak její syn skončil už dávno na ulici.

„Můj syn byl cestovatel a student vysoké školy. Vše začalo v době, kdy pobýval v Anglii a kde se také dvakrát pokusil o sebevraždu. Po dobu asi dvou let ho tam léčili. Syn se však chtěl vrátit domů. Převezli ho v roce 2007 a vážnost situace začala nabírat na obrátkách. Po jeho návratu jsem viděla, že je opravdu zle a bylo jasné, že potřebuje léčení. Hledala jsem nějakého psychiatra, avšak vždy to skončilo stejně. Syn si bohužel během cestování neplatil pojištění, a proto ho zde nikdo nechtěl ani přijmout. Chodili jsme tedy od doktora k doktoru a k žádnému léčení tedy prakticky nemohlo docházet," začíná vyprávět žena, která se několik let sama profesně věnovala pomoci druhým v dětském domově.

„V době, kdy už byl zpět v ČR, byl evidován na ÚP a ten za něj pojištění platil. Problém byl v tom, že kvůli zdravotnímu stavu kolikrát nebylo v silách syna se dostavit na sjednané schůzky. ÚP ho tedy vyřadil. Začalo to s ním jít z kopce čím dál více. Čas šel dál a díky jedné ochotné doktorce jsme konečně našli lékaře, který by ho začal léčit. Doktor při setkání s ním zjistil, že je v hrozném stavu a konstatoval, že musí jít na léčení do psychiatrické léčebny. Syna totiž pohltily halucinace, všude viděl mimozemšťany a nebylo už možné se s ním normálně domluvit. Byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Opavě (dříve Psychiatrická léčebna) a došlo k rozhodnutí, že je zralý na invalidní důchod, který mu následně také vyřídili," uvádí matka podrobnosti z jejich životního příběhu.

Při rozhovoru se Sputnikem také zmiňuje, že během léčení dostal 7 elektrošoků. Po této tzv. elektrokonvulzivní terapii o sobě vůbec nevěděl a byla z něj spíše živá mrtvola. Kam jste ho postavili, tam zůstal stát třeba i celý den. Podle pana primáře se v té době mohlo dávat maximálně 5 elektrošoků, avšak údajně byl syn v takovém stavu, že jich potřeboval více.

V léčebně se nacházel do roku 2009 a po jeho návratu matka znova dohlížela na to, aby pravidelně docházel na ÚP, nezmeškal schůzky a nemuseli ho znova vyřadit z evidence. „Chodila jsem tam s ním i osobně. Během těchto návštěv jsem často vedla debaty s pracovníky úřadu. Snažila jsem se zjistit, proč ho posílají na určité pracovní pozice, kde ho s jeho diagnózou ani vzít nemohou," dodala.

V souvislosti s tím samozřejmě vyvstává otázka, proč vlastně musel být evidován na ÚP, když by měl v podstatě pobírat invalidní důchod. Odpověď zněla tak, že na ÚP musí být veden proto, aby dostal alespoň hmotnou nouzi. V té době se jednalo o částku přibližně 2400 Kč. „Pro nás to byla podstatná částka, takže jsem na syna i nadále dohlížela," komentuje žena jejich finanční situaci.

„Zaměstnanci ÚP se se mnou vůbec nechtěli bavit. Byla jsem zcela ignorována, a proto jsem se začala zajímat, jak mohu docílit toho, aby má slova pro pracovníky ÚP měla vůbec nějakou váhu a já mohla za syna rozhodovat." Zjistila, že se může stát jeho poručníkem. Vyřizování trvalo skoro rok.

„V roce 2012 se mi to konečně podařilo. Následně jsem požádala pojišťovnu o zjištění doby a vypočítání sumy, kolik je třeba doplatit, aby mohl pobírat invalidní důchod. Bylo řečeno, že se jedná přibližně o dva roky. Rozhodli jsme se, že to tedy doplatíme," říká matka a zdá se, že se zlé v dobré obrátí.

„Znova jsme museli podstoupit různá vyšetření, aby bylo potvrzeno, že jeho zdravotní stav odpovídá invalidnímu důchodu 3. stupně. Čekali jsme přibližně tři čtvrtě roku a poté nám zavolali, že se máme osobně dostavit pro vyrozumění. Mě a mému manželovi sdělili, že nás syn je zvláštní případ a doplatit peníze nemůžeme." Během posuzování totiž pracovníci pojišťovny poslali dotaz na ÚP, aby je informoval, po jakou dobu je syn v evidenci. Dozvěděli se však zvláštní věc. ÚP jim řekl, že v žádné evidenci vůbec není a nebyl. Na ÚP si totiž uvědomili, že v případě invalidity třetího stupně nemohl být ani veden v jejich evidenci.

„Na začátku jsem samozřejmě všechny potřebné doklady potvrzující jeho zdravotní stav na ÚP osobně donesla. Díky známé jsem však zjistila, že ÚP mého syna jednoduše vymazal," komentuje.

ÚP tedy pochybil a své pochybení chtěl, jak se říká, „zahrát do autu". Vedoucí ÚP řekl, že mají právo na vymazání, jelikož nepravdivě uvedl svůj zdravotní stav. Dokumenty, které od začátku potvrzovaly to, že syn na ÚP docházel a že má určitý stupeň invalidity, se jako zázrakem ztratili.

„Tvrzení proti tvrzení, milá paní," řekl ředitel.

„Začali jsme se tedy zajímat co dál. Doslechli jsme se, že existuje bezplatná právnická pomoc pro postižené lidi. Využili jsme této možnosti a poradili nám, že můžeme napsat ombudsmanovi stížnost na postup ÚP," pokračuje ve vyprávění.

Co čtvrt roku obdrželi dopis, že se ombudsman záležitosti věnuje a po tři čtvrtě roce přišel poslední s rozhodnutím, že ÚP nepochybil.

Napsali také na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Znova dostali stejnou reakci, že k žádnému pochybení nedošlo a syn tedy nemá nárok na pobírání invalidního důchodu, a dokonce ani na starobní důchod v budoucnu.

„Podle tohoto rozhodnutí tedy můj syn v 70 letech nedostane ani slevu na autobus," komentuje fakta starostlivý rodič.

Údajně totiž vzniklo tzv. vakuum, avšak jak mohlo nějaké vakuum vůbec vzniknout, když po dobu, co byl syn na ÚP, bylo pojištění odváděno. Ptáme se tedy, kde podle nich byl a kam zmizely ty peníze?

Tato záležitost se táhla dva roky, po kterou rodina dostávala pouze zamítavé dopisy.

„Nakonec jsem se rozhodla napsat žádost o zmírnění tvrdosti zákona z důvodu pochybení ÚP, a to přímo ministryni sociálních věcí Michaele Marksové," říká.

Na odpověď čekali s opakovaným urgováním dva roky a znova jim bylo řečeno, že na důchod nemá nárok a nikdy ani mít nebude.

„Nyní čekáme na novou stabilní vládu a budeme psát znova a znova. Představte si, jak je tato situace pro nás a mého syna demotivující. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách a ani stát nám nepomůže. Jak má syn s tímto vědomím dál žít a co s ním bude až my tu nebudeme? Bude z něj bezdomovec," těmito slovy žena končí svůj příběh.

Každý děláme chyby, a i její syn je udělal. Má však právo na pomoc a nemůže za to přeci pykat celý život.

Tento příběh mluví za vše a stále se hledá řešení, jak z této patové situace ven. Na koho se v takovém případě obrátit, když ani na nejvyšších místech, přes veškerou snahu, není nikdo schopen jednat a pomoci obyčejnému člověku v celoživotní tíživé situaci? Díváte se na bezdomovce skrze prsty? Tak se zkuste zamyslet a zjistíte, že ne všichni si za to mohou zcela sami. Zde nemůže být řeč o zlepšování úrovně právního státu, natož životní úrovně českých občanů celkově.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce