Doposud bylo tzv. „staré“ dynamické určování cen známé z praxe aerolinií. Letenka již mnoho let nestojí každého stejnou částku. Ceny stejné služby – např. letu z Prahy do Londýna – se mění v čase. A nejen sezónně, jako tomu bylo před desetiletími, kdy nejdražší letenky byly v prázdninových termínech. Donedávna platilo, že ten, kdo si letenku kupuje mnoho měsíců předem, nebo je ochoten na letišti čekat i několik dní na poslední volnou sedačku v letadle, může letět i za desetinu ceny, kterou zaplatil kupující několik dní nebo den před letem. Podle aktuální poptávky se v poslední době mění i ceny ubytování v hotelech nebo v apartmánech. Klidně z hodiny na hodinu. Toto chování aerolinek nebo hoteliérů nelze odsuzovat. Jde samozřejmě o snahu vydělat co nejvíce peněz – což je ostatně smyslem každého komerčního podnikání – ovšem čistě za použití tržních principů. A mnoha spotřebitelům to umožňuje dosáhnout na lepší ceny. Takže jde o v podstatě férový obchod.
Totéž prakticky může fungovat i v případě velkých nadnárodních firem nebo jejich skupin, které provozují jak internetové vyhledávače, tak i obří e-shopy nebo porovnávače cen. Tyto firmy mají o spotřebitelích dlouhodobě uložená data o tom, co každý z nich ze svého počítače vyhledával. A nyní k tomu budou moci získat údaje o tom, co pak následně koupil a za kolik. A opět budou moci upravovat ceny. Jde o klasickou ukázku informační asymetrie a jejího zneužití, jak ji ve své práci popsal americký ekonom George Akerlof, který za výzkum a popsání tohoto jevu v roce 2001 získal Nobelovu cenu za ekonomii.
Úplný laik by si mohl myslet, že jde o omyl, nedopatření nebo legislativní nešikovnost nějakého bruselského eurokrata. O politickém procesu napůl informovaný laik by si mohl myslet, že tuto nehoráznou možnost do zákona nebo směrnice vložil nějaký poslanec nebo europoslanec, zkorumpovaný těmito obřími nadnárodními firmami. Podle Berliner Morgenpost však šlo o záměr Evropské komise – tedy nejvyšších představitelů EU – kteří vydali v tomto směru politické pokyny k vypracování tohoto ustanovení. Oficiálně je politicky zdůvodňují snahou zvyšovat konkurenci mezi bankami. Od zadání zvýšit konkurenci, s cílem aby profitoval spotřebitel, má však výsledek stejně daleko, jako v případě směrnice EU o zbraních, která měla původně cíl zvýšit bezpečnost uživatelů, harmonizovat technické předpisy pro výrobu a znehodnocování ručních zbraní v civilním sektoru. A jejímž výsledkem je místo toho směrnice, která má odzbrojit bezúhonné občany v době rostoucí kriminality imigrantských zločineckých gangů.
Legislativní proces národního zákona a směrnice EU, umožňujících nadnárodním korporacím prolomit bankovní tajemství spotřebitelů, v sobě nese dva hlavní motivy. Selhání všech kontrolních mechanismů, kterými jako občané disponujeme prostřednictvím svých volených zástupců. Ukazuje však zejména na to, že systém rozhodování v EU je nastaven tak, aby ony kontrolní mechanismy byly co nejvíce oslabeny. Zkrátka a dobře, aby důležité věci vznikaly rukou nevolených eurokaratů. O jejichž nezkorumpovatelnosti si nedělám žádné iluze. A aby volení zástupci – europoslanci, národní poslanci a ministři – měli minimální šance z návrhů vyškrtat schované „miny“ zaměřené na další ukrácení práv občanů členských států EU.
Jeho kořeny sahají do roku 1991, kdy prezident USA George Herbert Bush senior vyhlásil tzv. válku proti drogám. V jejím rámci byla na půdě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) připravována mezinárodní smlouva o opatření k zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Smlouva vycházela z principů obsažených v americkém federálním zákoně proti praní špinavých peněz z počátku 80. let. Smlouva OECD byla podepsána v roce 1999 v Paříži. Signatářské země ji postupně ratifikovaly a různým tempem její text zapracovávaly do národní legislativy.
Některé státy, jako je Francie nebo Německo, ji použily kromě boje proti organizovanému zločinu typu obchod s drogami a zbraněmi, vydírání, organizace násilné prostituce – i jako „beranidla“ k získání nástrojů ke zvýšení svých daňových výnosů formou potlačování daňových úniků. Při praní špinavých peněz dochází k předstírání legální ekonomické činnosti, při níž jsou peníze „prohnány“ normálním podnikem. A po zaplacení daní se z nich stávají „čisté peníze“. Podobné nástroje a trasy však v rámci finančního systému používají i pachatelé určitých typů nelegálních daňových úniků. Sem nepatří obchody typu korunové dluhopisy, které využil mimo jiné současný český premiér Andrej Babiš, nebo převádění peněz ze státu do státu v rámci struktur nadnárodních firem, s cílem dosáhnout na co nejmenší daně. Tyto operace jsou v podstatě legální formou daňových úniků. Proti nimž se ani EU nesnaží nijak bojovat.
Tehdy některé západní země zajímaly peníze, které poplatníci schovávali v rámci různých operací na finančních trzích s cílem vyhnout se zdanění. Státy tehdejší EU se k praní špinavých peněz v podstatě postavily metodou „chceme svůj podíl v podobě daní“. Některé země, jako jsou Holandsko a Lucembursko, k aplikaci principů smlouvy i tak přistupovaly velmi laxně. Situace se prudce změnila po útocích na newyorská dvojčata 11. září 2001. Legislativní opatření dostala nový impulz v rámci boje proti terorismu a jeho financování. Do té doby procházelo i vybírání tzv. „zakátu“, neboli příspěvku na džihád, jakoby bez povšimnutí státních orgánů. (Takto probíhaly i zakát-sbírky na iredentu kosovských Albánců v letech 1997-99- pozn.red.NR)
Pro nemuslimy Mohamed zavedl ještě zvláštní „daň z hlavy“ označovanou právě tímto slovem – zakát. Křesťanům a židům sice umožnil na dobytých územích žít. Pokud však nepřestoupili na islám, tak pro ně byla zavedena povinnost platit zvláštní „daň z míru“.
V Evropě byla tato daň označovaná jako „tributum pacis“, nebo zkráceně „tribut“, známá od dob starého Říma. Platili ji příslušníci národů, které si Řím vojensky nebo „diplomaticky“ či obchodně podrobil. Z naší historie je znám tribut, k jehož placení do Německa císaři se zavázal kníže sv. Václav v podobě poplatku 300 volů a 10 hřiven stříbra. Šlo o formu výpalného. Poplatku za to, že se na nás nebude útočit a drancovat. Tribut pak pro změnu Turkům platil i císař Rudolf II.
Dnes je zakát vybírán i od neislámských firem, pokud své zboží chtějí prodávat na muslimských trzích. Což je v podstatě přímo v rozporu s textem Koránu. Kromě jiných jej platí i Agrofert za různé certifikáty na „halal“ původ vyráběného zboží, které je určeno na prodej muslimům. V poválečné éře vybírají různé islámské organizace zakát paradoxně i od muslimů. Platí jej mnoho desetiletí muslimští přistěhovalci v západoevropských zemích. Jako „dobrovolný“ příspěvek. Islám totiž muslimovi krom jiného ukládá povinnost dobročinnosti. V dnešní době však už nemá jen podobu darů chudým, ale i jakési zvláštní daně. Muslimové platí na islámské organizace obdobu středověkého křesťanského desátku.
Z části peněz, která je posílána do islámských zemí, je muslimskými charitativními organizacemi financována výstavba a provoz nemocnic a sociálních zařízení pro chudé. Část však jde i na financování výzbroje a provozu teroristických organizací jako Tálibán, Al-Káida či Islámský stát. Samozřejmě, že i forma výběru zakátu od řady evropských muslimů má spíše charakter výběru výpalného. Jejich výběrčí by zřejmě prorok Mohamed hnal bičem. I když jde o trestnou činnost, tak státní orgány západoevropských zemí nad ní mnoho let zavíraly oči. Situace se změnila až po 11. září. Tehdy i západoevropské země v legislativě i v praxi přitvrdily. V zemích EU tehdy vznikly poměrně přísné zákony na sledování bankovních a finančních systémů. Policie a zpravodajské služby získaly více pravomocí k nahlížení do bankovních účtů. V závěsu za nimi je získaly i orgány daňové správy. Až potud by bylo možné brát snahy národních orgánů jako legitimní. Proti boji s organizovaným zločinem nebo daňovým únikům nelze nic namítat.
Bankovnictví, jak jsme jej donedávna znali, se vyvíjelo mnoho staletí. První zárodky bankovních a platebních služeb v Evropě známe už do křižáckého řádu templářů. Od 11. století poskytovali napřed poutníkům do Svaté země a později i obchodníkům službu vkladu a výběru peněz. A to napříč křesťanským světem. Účtovali si za to poplatky. Později se ve středověké Itálii rozvinulo i komerční bankovnictví v podobě úvěrů. Úrok tehdy zakazovala jako lichvu křesťanská víra. Na židy se zákaz nevztahoval. Křesťané ovšem mohli obchodovat s měnami za poplatky a brát si podíl z úvěrovaných obchodů. Investiční bankovnictví se zrodilo v rámci koloniální éry v 15. století. Zákonodárství do této sféry dlouho regulací nezasahovalo. První zákony upravující tuto činnost jsou až z přelomu 18. a 19. století. Výjimku tvoří Švýcarské smlouvy, které později vytvořily federální Ústavu, v nichž je bankovní tajemství zakotveno od 14. století.
Až donedávna se mělo za to, že vztahy mezi bankou a klientem jsou výhradně soukromou věcí. Vše se řídilo smlouvami mezi bankou a klientem. V případě trestného činu spor řešil soud v rámci trestního řízení, nebo i civilních žalob. Celkem snadno šlo poznat, kdo se dopustil porušení a komu za to náleží odškodné. Změnu přinesla Velká hospodářská krize v 30. letech minulého století. V jejím rámci byly zavedeny předpisy s cílem chránit vklady střadatelů. Později přibyly i státní instituty na odškodňování střadatelů zkrachovalých bank. Mezinárodními smlouvami byly upraveny podmínky pro vydávání mezinárodních platebních nástrojů jako šeky, cestovní šeky, směnky apod.
Ještě v 90. letech minulého století však řada nástrojů používaných v bankách ke svému fungování nepotřebovala zákon. Např. platební karty byly od jejich vynálezu v 70. letech téměř třicet let používány na základě smluv mezi klientem a bankou. Ve smlouvě byly vymezeny podmínky použití, způsoby ochrany proti zneužití apod. Klient buď kartu chtěl a podmínky přijal – nebo si vyjednal lepší – nebo si kartu nevzal. Spory z podvodů a zneužití karet soudy dlouho uměly řešit v civilním nebo trestním řízení a poškozené odškodňovat i bez zvláštního zákona či směrnice.