Řekla, že už ani neví, kdy nějaké volby začínají a kdy končí. A hlavně, nevyzná se vůbec „ v těch jménech“. Když sleduje zprávy, má dojem, že ví, „který kůň je favoritem“. Ale nakonec vyhraje stará herka, se kterou nikdo nepočítal. O které se ví, že nikdy „netáhla“. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.

Jak je vidět i z následujícího textu, tak máme opravdu hodně společného s Rakouskem. Dokonce jako kdyby od nás opisovali v Rakousku nebo naopak?

Protože v průběhu voleb na post vídeňského starosty - výměna jednoho červeného za druhého (SPÖ Sociálnědemokratická strana Rakouska), takže stejně žádná lepší volba - se nám všem vedlo stejně. Uklidnila jsem ji, že Alzheimera nemá ona, ani my všichni, ale ti, kteří tyto kandidáty lidu předložili. A ti, co byli zvoleni, ho určitě brzy dostanou, mají k tomu všechny předpoklady.  Živým důkazem toho je přece náš president Van den Bellen. (Snad ne přehnaně  živým…)

Stále nechceme pochopit, že pokud jde o souboj nebo turnaj, nejedná se už o zápas dvou různých stran. Černí proti červeným, zelení proti modrým…. Tentokráte to byl duel stejné partaje, dva červení proti sobě. Zdá se to nelogické, nač vlastně zápasit, když vyhraje ta stejná parta.  Ne, ne - ta stejná partaj se totiž po těch „velikých volbách“ rozpadla, rozpoltila a pod heslem „zachraň se, kdo můžeš“, zaujala vůči sobě uvnitř ,rozdílná stanoviska. Jedni, ti mazanější si uvědomili, že „pokud se nepolepší“, půjdou ke dnu tak, jako šel jejich avatar Christian Kern. Ti druzí, nechápající změnu situace, zůstali věrni svému králi, dlouholetému starostovi Vídně, Michaelu Häuplovi.  To byli vlastně takoví ti „socialističtí monarchisti“, kteří nevěřili, že jednou by se jejich vlastní lid, který je na ten trůn vyzvedl, odvážil z něj svrhnout. Ušlo jim jak se změnilo to „vídeňské ovzduší“. Že na tom mají sami největší podíl a vinu, jim také ušlo.

„Staří Vídeňáci“ mají dobrou paměť. A tak mohou média psát o prominentech a politicích oslavné ódy nebo hanopisy, ta jedna-dvě generace před nimi si ještě pamatuje, z jaké rodiny pocházejí, co dělal tatínek, čím se provinila maminka ve směru módy nebo výchovy. A učitelé, kteří byli dříve autoritou, podávají ještě po letech zprávy o jejich známkách…

A tak  „obstál“ ten jeden kandidát, Mag. Andreas Schieder , maximálně na trojku, i to s odřenýma ušima. Své nemalé „výčiny“ (jak říkají Slováci o někom, kdo se nedokáže „vtěsnat do kůže“) , po dobu svých studií, dává za vinu „létům osmdesátým“, které byly podle něj „locker“, čili „uvolněné“. V naší vídeňské rundě prožili také všichni ta osmdesátá léta, ale nepamatují si, že by jim tato utekla v ovzduší, kdy jim rodiče dali výjimku z dodržování pravidel, jejich věku patřičným. Andreas to zřejmě vyřešil tím, že se od rodičů odstěhoval - ale jak si pamatuje Ingrid, dřívější  sousedka, nosil jim k mytí svoje špinavé nádobí!!!! Špinavé prádlo, prosím, to chápeme. Ale špinavé nádobí ???? Takového starostu by měl někdo volit? Nikdy!

Politickou kariéru začal dělat jako svazák a postupně se vypracoval „funkcičku po funkcičce“, stále výše. Ne příliš výše, protože oblíben pro svoji arogantní povahu nebyl nikdy, ale dost vysoko, aby v čase nouze „zaskočil“ do jakékoliv funkce v socialistické partaji. Typ „tvrdého karieristy“, který se nepřetrhne, ale dovede čekat .

A ze všeho čím jen tak „proběhne“ něco zužitkovat. Příkladem toho byla jeho účast (nedá se mluvit o studiu) na školeních marxismu-leninismu, které označil za něco jako „folklór“. Lenin by měl ale z něj radost, jak pan magistr jeho heslo: „učit se, učit se, učit se“,  ve své politické kariéře zužitkovával. Naučil se ze všeho těžit . Ale právě to mu ve volbách na starostu podrazilo nohy. Příliš totiž tato jeho vlastnost z těch předvolebních komentářů „vyzařovala“.

Na populárnosti mu nepřidala jeho partnerka, Sonja Weshely, která ve své funkci městské radní pro sociální péči a zdravotnictví se proslavila hlavně svou arogancí a neústupností akckeptovat nebo zohledňovat jiné návrhy,  než své vlastní. Dalo by se říct, že tenhle pár se „našel“.  Jenomže u voleb na starostu mu i to hodně, hodně přitížilo.

Ten druhý v závodech o funkci tak „opentlenou“ všemi výhodami a vždy ve středu pozornosti vídeňské společnosti byl Michael Ludwig. Jeho politická kariéra podobná, dokonce i vzdělání „velice dobré“. Byl městským radním pro výstavbu bytů, bydlení a obnovu města, od roku 2007. Za těch deset let si vysloužil nelichotivou přezdívku „Ludwig van Beton“. A jeho podíl na zadlužení města Vídně ve výši 6,955.000.000,- Mld. (ano, miliard, není to omyl) není věru zanedbatelný.

On osobně klade velkou důležitost na „hovory s lidmi“, považuje to za všelék. Ovšem po této první léčebné proceduře, kde má možnost zjistit, „co je trápí“, nenásleduje, jak by se předpokládalo, terapie. Velice to připomíná snahu Ex-kancléře Chirstiana Kerna, který považoval roznášení pizzy v jeho předvolebním období za „průzkum, jak obyčejný člověk vlastně žije“ .

Nu, pomluvili jsme je dost, od jejich předškolního věku až „po teď“. Schieder neobstál charakterově, Ludwig byl označen za „lahme Ente“. Něco jako pomalá kačena, vždy pár metrů za svým hejnem.

Ale…ale… a teď přijde to jeho plus: Patří do skupiny těch, co jsou ochotni sestoupit ze svého červeného Olympu a „promíchat se“ s partajemi, které zvítězili. Zachránit alespoň to málo,  co z červené partaje zůstalo. Obětovat Christiana Kerna, Michaela Häupla. Hlavní, že zbytek zůstane sedět na svých židlích, vypolstrovaných horentními platy.

A k dalšímu plus: nezavírá oči před tím, že Vídeň má jedinou volbu: nebo se stane městem migrantů  ve kterém má společenský život závěrečnou po desáté večer z obavy, že návštěva divadla nebo večeře v restauraci bude končit přepadením. Anebo zůstane městem,kterému se vrátí jeho atmosféra a elegance. A kde se  jeho původní obyvatelé budou cítit zase „doma“.  

A tak ty „hovory s lidmi“- ale hlavně alespoň jednou i poslouchání, ho vyzvedlo do skutečně prestižního postavení „starosty města Vídně“. Jestli si ho sám nezabetonuje, to se už brzy uvidí.

Trpká perlička:
S Mag. Andreas Schiederem  se uvažuje na pozici v Brusselu !!!!! Jak jinak?! Rozmnoží řady neschopných politků, kteří ve své vlasti selhali jak zákon káže. Dostane na to bolístko, že nebyl doceněn,  finanční náplast. To je totiž ta jediná náplast, která politikům dokáže zmírnit jejich bolest ze ztráty moci a z ní vyplývajících výhod.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)