Máme snad věřit oficiální Trumpovské povídačce o změně postoje USA k Severní Koreji a o tom, jak USA jásají nad rozhovory Sever-Jih, máme snad přestat věřit, že americký prezident Trump byl předtím na Severní Koreu až „příliš drsný“ a že se teprve teď rozhodl projevit určitou „flexibilitu“.

Ač to zní velice blahosklonně a velkoryse, tak to bohužel není realita a tudíž se tomu také dost těžko dá věřit.

Takto v nedávném interview pro Wall Street Journal Trump vysvětlil svou dramatickou proměnu. Řekl: „Uvidíte toho u mě ještě hodně… a pak jsem zčista jasna náhle něčí nejlepší přítel… Jsem velice flexibilní člověk.“ Ale ta Trumpova samozvaná „flexibilita“ je čímsi, co mu bylo vnuceno vnějšími faktory přinášejícími události narušujícími jeho zvláštní vytoužený svět, kde věci nejsou tak „fantastické“, jak si asi myslel, když začal zkoušet Severní Koreu zničit, což se projevovalo na jeho bombastických tweetech vysílaných ještě jen pár dnů před tímto jeho interview.

Není to také Trumpova „flexibilita“, co přimělo i Jižní Koreu, aby náhle s radostí přijala rozhovory se Severní Koreou; jsou to ohromné změny reality v terénu, které donutily jak Jižní Koreu, tak USA přijmout jinou politickou linii k vypořádání se s tímto jaderným problémem. A tu změnu reality v terénu perfektně vystihl Vladimir Putin z Ruska, který na shromáždění s vrcholnými ruskými redaktory minulý čtvrtek v Kremlu říkal:

„Myslím si, že tohle kolo Kim Jong Un jasně vyhrál. Dosáhl svého strategického cíle. Má jadernou hlavici a teď má už i raketu globálního dosahu až do 13 000 kilometrů, která dosáhne na téměř jakoukoliv část planety, přinejmenším na území jeho potenciálních protivníků.“

Prostě řečeno, Putin tím asi chtěl říci, že to byla ve skutečnosti severokorejská schopnost přímo zasáhnout USA, takže Kim ve skutečnosti dosáhl úrovně ohrožení ‚vzájemně zaručeným zničením‘, čímž Trumpa přinutil stát se „flexibilním“.

Přitom je dost zajímavé, že situačních hlášení, jaká prezident USA v poslední době obdržel od svých činitelů, se také značně soustřeďovala na zvýšenou míru ohrožení a na skutečnost, že Severní Koreu už nelze přimět, aby se podvolila americkým požadavkům.

Podle mediálních zpráv všichni počínaje americkým ministrem obrany Jim Mattisem přes generála Joseph Dunforda, předsedu společných náčelníků štábů až po amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona mají silné námitky proti válce se Severní Koreou a tlačí na diplomatické řešení této jaderné krize. Ti všichni rovněž Trumpa informovali o „katastrofických“ důsledcích takové války, čímž odporují daleko více jestřábím postojům H.R. McMastera, národně bezpečnostního poradce prezidenta, jehož personál byl hlavním zdrojem úniků o chystaných amerických útocích k „rozflákání čumáku“ Severní Koreji.

A zase, je to jen po těchto tvrdými slovy podaných hlášeních, kdy byl Trump nucen utlumit své bombastické tweety a svou jestřábí rétoriku proti Severní Koreji a až do dubna odložit společné vojenské cvičení USA s Jižní Koreou – což mělo v daných podmínkách předvést sílu amerického odhodlání zajistit Soulu bezpečnost. Ale v této odpovědi se rovněž ukazuje rostoucí napětí, které skrytě roste mezi Soulem a Washingtonem.

Mezi Soulem a Washingtonem není všechno tak hezké

Bez ohledu na způsob, jakým Severní Korea zvýšila úroveň ohrožení, aby de-eskalovala situaci, tak to stejně přímo nevysvětluje, proč Jižní Korea začala se zmírňováním napětí se Severem. Zdravý rozum naznačuje, že Jižní Korea by se měla po nasazení jaderných raket Severem k USA přimknout ještě pevněji, ale stal se pravý opak. Je to nepřítel, ke komu se Soul obrátil. Proč? Jediný významný důvod, který přichází na mysl, je rozšiřování propasti mezi Soulem a samotným Washingtonem. Ve Washingtonu panují značné obavy z prohlubující se propasti mezi oběma zeměmi s tím, jak Trumpova administrativa klade důraz na zrušení dohody o volném obchodu KORUS. V kombinaci s tímto jsou tu i přetrvávající spory ohledně nového kola vyjednávání o obranné spolupráci a Trumpův požadavek na novou dohodu o sdílení břemene obranných nákladů.

V tomto kontextu je vstřícnější postoj Jižní Koreje vůči Severní Koreji pochopitelnější jako další vyjednávací páka vůči USA, čímž USA tlačí do ještě obtížnější situace, než v jaké by se jinak ocitly, a ty, kdyby odporovaly těmto rozhovorům, tak se dostanou do pozice ‚nepřítele Korejského lidu‘. Trumpova „flexibilita“ má tudíž své kořeny nikoliv v jeho osobě, nýbrž v měnících se geopolitických dimenzích Korejského poloostrova.

Tato dynamika se mění nejen kvůli tomu, že obě Koreje se k sobě začínají tulit, ale také protože i další regionální mocnosti, zvláště Rusko se začínají o tento poloostrov zajímat způsobem, který by mohl značně zmenšit napětí. Rusko mocnost Rusko se staví do pozice, že bude jednat, pokud se rozhovory mezi oběma Korejemi pořádně rozhýbou tak, že prodlouží transsibiřskou železniční magistrálu přes Severní Koreu až do Jižní Koreje a rovněž stavbou ropovodů a plynovodů propojujících Sibiř a ruský Dálný východ s korejskými trhy. USA mají tudíž všechny důvody k obavám z tohoto vývoje a změna jejich stanoviska k této záležitosti znamená vstup do vleku toho, kam to vede Soul.

Ale Trumpův pokus skrýt tento vývoj za svoji příznačnou moudrost by neměl být žádným překvapením, protože to je přesně ten způsob, jakým se od nového prezidenta chce, aby jednal. Ale přes jeho metody představuje to, co se děje v terénu na Korejském poloostrově, jen nepatrný spíš žádný důvod k válce mezi Severní Koreou a USA nebo mezi oběma Koreami. To uvolňování nejspíš nějakou dobu potrvá a s tím, jak jsou Rusko a Čína ochotny to rozšířit, tak USA nezbylo nic jiného, než začít být „flexibilní“.

Salman Rafi Sheikh

Zdroj: journal-neo.org