Všude ve světě se zaváděly moderní technologie ve vaření piva, snižovaly se náklady na výrobu a jak už tomu v dnešní době bývá, byla dávána přednost kvantitě před kvalitou. Avšak v Česku kvůli nebo spíše díky totalitnímu režimu se pivo vyrábělo stále tradičně a nyní za to můžeme poděkovat, protože České pivo je zkrátka jedinečné.

Není tedy překvapením, že od roku 2008 je „České pivo" chráněným zeměpisným označením (CHZO). Po několika letech jednání orgánů EU a českých pivovarů byla zaspána tato ochranná známka, která chrání České pivo před nekalou zahraniční konkurencí. Pivo neboli náš „tekutý chléb" je velkým tématem, a proto vzniká i mnoho fám a mýtů.

Proč chutná české pivo v zahraničí jinak? Jak je možné, že když si objednáte pivo například v Anglii, tak vám donesou pivo bez naší pověstné „pivní čepičky"?

Sputnik se zeptal odborníka na slovo vzatého, sládka a spolumajitele moravského pivovaru Chomout Jury Omelky. Jak říká Jura Omelka, vaření piva je velice komplexní záležitostí, a proto se zaměříme pouze na pár základních charakteristických vlastností, které formují chuť českého piva.

„Pivo je ovlivněné čtyřmi surovinami, které potřebujeme pro jeho výrobu. Každá z těchto surovin ovlivňuje finální chuť. Navíc má vliv i geometrie varné nádoby, rychlost kvašení a tak dále. Základními ingrediencemi tedy jsou: slad, chmel, voda a kvasnice, a to se ještě nebavíme o technologii daného pivovaru. Když vezmete jeden recept a dáte ho dvěma různým pivovarům, tak vždy tam ten rozdíl v chuti bude," říká sládek Omelka.

Rozdíl bude dokonce už i mezi ležákem vyrobeným podle určité receptury tady v Chomoutu anebo ležákem vyrobeným podle té stejné receptury v Litovli, i když voda bude ze stejného zdroje. Chuť bude prostě jiná. Záleží samozřejmě i na zkušenostech lidí, kteří to pivo vyrábějí v originále, a těch, kteří se o to snaží v podstatě zprostředkovaně. Není tedy takřka možné, aby v jiné zemi dané pivo chutnalo stejně.

Jestliže je tedy skoro nemožné docílit stejné chuti piva přímo v zahraničí, tak máme ještě jednu variantu, jak zkusit zprostředkovat chuť tradičního českého piva i cizincům, a tím je export.

Při exportu piva je dalším důležitým faktorem trvanlivost piva. Jak říká Jura Omelka, trvanlivost je ovlivněna velkým množstvím faktorů. „Prvním faktorem je samozřejmě to, jak bylo pivo vyrobeno a následují dvě základní operace, které pivo konzervují, a to filtrace a pasterace," uvádí sládek a pokračuje ve vysvětlování. U filtrace dostáváme z piva viditelné či neviditelné plovoucí částečky.

Dalším krokem, který zvyšuje trvanlivost piva je pasterace, která je prováděna zahříváním na různé teploty blížící se například 80 °C a tím ničíme veškeré živé mikroorganismy, které jsou v pivu. Sám sládek tomu říká, že se vyrobí tzv. mrtvé pivo. Jestliže máte v pivu živé kvasnice, tak ty podle něj pozitivně ovlivňují chuť piva, avšak při pasteraci a filtraci se jich zbavíme, díky čemu pak pivo vydrží v bečce třeba půl roku nebo i rok v některých extrémních případech. Proto je třeba pravda, že nefiltrovaná a nepasterizovaná piva jsou zdravější. V pivu obsažené kvasnice a další látky mají velmi příznivý vliv například na trávící systém, ale je třeba, aby byly v pivu zachovány.

Podle slov sládka je tedy možné pivo vyvést do zahraničí s trvanlivostí například více než šest měsíců, ale samozřejmě jeho chuť bude jiná, respektive záleží na způsobu přepravy a úpravy piva pro tyto účely.

Pokud zachováme skladování do sedmi stupňů a přepravu ve tmě, tak i nefiltrované pivo vydrží například dva měsíce až půlrok. U nefiltrovaných piv je ten způsob přepravy jednodušší, jelikož tam již žádné živé kvasinky nejsou. Při vyšších teplotách se u nefiltrovaných a nepasterizovaných piv živé kvasinky tzv. probouzejí, kvasí dál a tím mění i chuť piva.

Řekněme tedy, že se nám podařilo dodržet všechny kritéria pro správnou přepravu piva a nyní si myslíme, že máme vyhráno a dáme si kvalitní zlatavý mok i v cizině. Omyl! Dalším faktorem ovlivňující konečnou kvalitu a trvanlivost piva je i samotný způsob čepování, a konkrétně jaký tlačný plyn byl použit, jelikož potřebujeme vytvořit přetlak, díky němuž pivo z bečky vytlačíme. Nejhorším způsobem, jak se dá pivo ze sudu hnát, je použití klasického kompresoru. Pivo je tedy tlačeno obyčejným vzduchem. V tomto případě je třeba pivo z bečky vyčepovat ještě ten den, jelikož pivo ztratí oxid uhličitý, který je v něm navázaný a poté chutná zcela jinak. Způsobuje tedy oxidaci piva, ztrácí říz, a navíc v něm vzniká příznivé prostředí pro množení organismů. Tyto vzduchové kompresory jsou stále ještě součástí vybavení mnoha hospod. Dále existují tlačné plyny, jako je oxid uhličitý, který zamezuje oxidaci piva, avšak při nízké teplotě a malé výtoči se tento plyn v pivu rozpouští a dochází k jeho přesycení. V současné době se používá tzv. biogon, což je směs technických plynů (jedním z poměrů je 30 % dusíku a 70 % oxidu uhličitého). Při použití tohoto plynu a při správném nachlazení vydrží pivo i týden.

Jestliže je řeč například o ležáku, tak jeho charakteristikou je tzv. říz, což znamená určité nasycení piva. Proč tedy pivo v Anglii nemá pěnu? Češi velice často ohrnují nos nad anglickým pivem a stěžují si, že nemá pěnu. Pravdou je, že se jedná o jiný druh piva tzv. Real Ale, které je dokvašované přímo v sudu, ze kterého se potom čepuje a pivo tedy nemá říz. V bečce nevzniká přetlak a čepuje se pumpou, a ne přetlakem plynu.

Jestliže nemáme možnost si dát čerstvě načepované pivo, tak je podle názoru sládka nejlepší variantou pivo v plechovce. V Česku je plechový obal paradoxně považován za podřadný, avšak pro pivo je nejvhodnější, protože největším nepřítelem hotového piva je kyslík a ultrafialové záření. Proto jsou i lahve normálních pivovarů většinou tmavě hnědé, jelikož jimi špatně prochází již zmíněné ultrafialové záření. Z pohledu marketingu mají některé pivovary, například Plzeňský Prazdroj, zelené lahve, avšak ty nejsou zcela ideální. V recenzích je zmiňována tzv. „letinková příchuť", která je způsobená právě ultrafialovým zářením, a tedy jednoduše řečeno tím, že na pivo svítilo slunce.

Docílení stejné chutě českého piva i v zahraničí je tedy pro sládky skoro nadpřirozeným úkolem. To však nebrání tomu, aby milovníci českého piva po celém světě zanechali hledání toho nejpodobnějšího zlatavého moku.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce